Zdenka Bergrová

Věroslav Bergr

ilustrace

Praha 1990

Slávkovi

Verše z let 1968-73

Utkání s násilím,

paleta padá

a černý vítr se svou obětí,

orvanou zemí

si střádá listí lip

na holé živobytí.

Utkání s násilím

a země protestantů

se mění v ovečku

na kůži oškubanou

a dává životy

a dává medonosný pel.

* * *

Ptáme se letadel,

koho tam potkávají,

a v dobách u nás dole

jen hodně nahlas lhát

si vlivní uznávají,

lidé jim tleskají

a jiní oněměli.

Každý je sám.

Ptáme se raket,

koho tam potkávají -

nikoho z bohů,

běží jenom čas.

Naděje doby -

nikdo není sám.

* * *

v horku chladnu,

nejsem v horečkách,

ale není tak jisté,

jestli je den,

jestli je důvod lásky

a co se mi má zdát,

když bdění bolí

na všech nárožích,

kam žene vítr

dovnitř dusivý dým

upálení sebe

na protest.

* * *

Čekám, vyčkávám,

a ztuhne na kámen,

mám ji tvarovat žhavou,

a já čekám, vyčkávám,

že další dny budou lepší,

ale ubývají,

noc, den,

den. . .

* * *

Mám jen ten den

a úsměv po kapsách.

Kromě dětství

není útulečku.

Slalomy vlaštovek

tam píší po obloze,

zvraty přátelství,

chybí tam rozkol,

mstěný ze všech stran.

* * *

Pan řezník je zlý

a mocný.

Má sekeru, má zástěru,

obrátil skvrnu.

Utíkám.

Tráva je vlahá,

je v ní jitrocel.

Co zabíjejí?

Zítřek.

Smůla, že

nesmím být

a jsem.

* * *

Je dlouhá léta

divným poškozencem změn,

o měnu přišel,

stal se předsedou.

Můj ovlivnitel říká -

"no jak chceš,

jdi domů a umři.

Za pravdu."

Ukousl mi větu,

půlku zahodil,

v zásuvce tají

tužku jako zbraň.

Ale nepochopil

jiné věty půl,

průsmyk,

samá voda,

* * *

Bylo to jako blesk,

a pak zas by měl najít

rozbitý starý džbán

své dávné obliny.

Tak všichni kabát zapnuli,

je pod ním zbraň proti té vůli

vydat se jim,

těm druhým

a potichu uhynout,

být za lásku blázen

a za něhu dva.

že je to všechno

tak jako dřív.

* * *

Nejde to pochopit,

jenom se marně mořím,

bludiště chodí dokola

a jsou to vnitřní tkáně.

Zmatení myšlenky -

tak mluvme o studánce,

u domu smíření,

máme tam kousek trávy,

lavičku, vlahý stín.

Viník je zvenčí.

V každém z nás,

ale ten hlavní

zdaleka.

* * *

Do smutku zrcadel

se zváhla bílá půlnoc

a bylo po létě,

leskly se chodníky,

pro kladky tramvají

nastala pravá chvíle,

řekly si o ticho,

bylo ho za dva

sny.

* * *

V pondělí po ránu,

průlomem do sazí

je tíhu málem vidět.

Jinak je dutá tma,

jak lampy náhle sfoukl

nehmotný den.

Ať nezmeškáme návál,

kalem je pohotový

divoký boj.

* * *

Chci, velmi chci,

toužím a dávám se do pohybu

po cestách do dálky,

čistě,

i v prachu čistě,

jak toužím a chci.

Předbíhají, předjíždějí,

havarují,

strhávají s sebou

do škarpy.

Dávám se do pohybu

po cestách do dálky,

jdu čistě,

jak toužím,

špiní mě, bijí, srážejí,

jdu dál jak toužím,

jdu dál jak chci,

snad ještě

snad. . .

* * *

Už nemluv,

je to pozpátku,

kam zamykají

smích.

Tak prosím,

ještě kytičku

na ten smutný,

zatvrzelý

vzdor.

* * *

V zhuštěných prostorách,

kde napětí se tísní

a tělem běží mráz,

v oparu kouře,

kde volty převládly

a překotně se mění

v záporné náboje,

v rozbušky min,

choulí se uvnitř

zahlušený výkřik,

že tonem v kotoučích

a že je všechno jinak.

Musím se dívat

oknem na oblohu,

tam letí oblaka

a je v nich klid

a láska pro lásku.

* * *

Pohyblivý chodník

je veřejný,

a všechno musí klapat,

chodci, stálice,

neóny a meteóry,

náklaďáky a mravenci,

zrození, smrt a

kde jsem já -

mě tu nemůžou vystát,

mě tu nemůžou chtít

s tím rozechvěním pravdy,

vždyť je tu zápas

a má své vlčí zákony,

chodník je pohýblivý

led,

jenomže právě do závratě

chci donést křehké zrání,

a lidský tep.

* * *

Támhle je obloha,

pár ošumělých ulic,

vyhlídka na věže a řeku

a to všechno je zadarmo.

Jenomže má je tak

jen ouřad k dispozici,

jenomže poslouží

jen páru tvrdých bot,

jenomže zahneš-li

a běžíš bosky jinak,

a pak i prostý chléb.

* * *

Ten hrozný omyl

- že myslím -

hlava mi přepadává

zleva napravo,

vždycky proti směru jízdy,

je stokrát přejeta,

karneval srážek

a ten hrozný omyl

- že žiju -

přece mě dávno

škrtli.

* * *

Hlídá tam veliký nehybný bůh

na prahu jeskyněk

a dál

komolý úhel zdí

se váže na oblohu

z vápna a snů,

znamení psa

je vypáleno v hlíně,

tudy mě nevoďte. . .

* * *

Kdyby mě pochopil,

věděl by, co mi chybí

v tom marném bloudění

okolo matných básní,

kdyby mě pochopil,

věděl by, jak mě trápí,

že nic nemůžu dál

bez převtělení v mrtvé -

v tom marném bloudění.

* * *

Tak už je výboj sved

a zaostali v lásce

pro výhodnější svár

horka a radovánek.

Zahodím naše sny

až do kráteru sopky,

uvnitř mi vyblednou

jak spravované cáry,

jak jehly bez nití,

co rozcupují vlákna

a mlhou omželé

na paměť zůstanou.

* * *

Bolelo to,

ale předevčírem,

nechte mě v tichu.

Je tu poledne,

omítku loupe,

slzy jako hrách,

ještě to bolí,

možná skoro žiju

už zase.

Možná ještě víc.

* * *

REKLAMY

Dejte se pojistit,

umřete zítra,

náš prášek proti vším

voní jako kvítí,

kdo nemá vůz,

vraždí motocyklem,

procenta z půjček

berem diskrétně,

zkuste jednou -

s alkoholem v krvi

koupíte vždycky,

řeší problémy,

dejte se pojistit

ať vám to chutná

do vlahých řas.

* * *

Kdoví jesli jsem

citlivější

než stroj.

Nesmí stroj.

Kdoví jestli

jsem smrtelnější než stroj.

Neví stroj.

Kdoví,

co je laskavější,

než to,

že lidé žijí.

A stroj víc.

Jsem

kdovíjestli

něco víc

než to železné

a cizí nenávistí

choré.

Kdovíjestli jsem.

* * *

Výkladní lesklé skříně,

to se mě netýká,

prudké reflektory

jsou tu pro jiné.

Svištící auta

míří proti mně.

Plují namátkou

a vím, že je to recept

na bezbolestnou smrt.

* * *

Přímky,

dvě šipky vzhůru,

a závrať chladu

znamená už

pád.

Dejte mi křídla,

nebo hroší kůži.

* * *

Telefon stůně,

vyzvání,

chce jméno, chce jméno,

chce jméno vězňovo,

ne moje, moje ne,

třeba jsem horší vězeň,

když nechce mě.

Chce jméno.

Jsem něco horšího než já?

* * *

Blikavé oči aut

po křižovatkách tančí,

pojedou sem a tam

a na smrt odsoudí,

čí utrpení je pravé,

k tomu hned mají

nedůvěru,

chtěla bych tvrdé krovky,

ale mám tenkou pleť

a únava už zpolehoučka

čeká,

je čím dál těžší

vědět směr,

ráda mít.

* * *

Najdu je na hraně,

kam přibíjejí zběhy

v poslední minutě

než zvítězí má vojska,

tam drží ještě stráž

zůstatku našich nitek,

zatímco utíkám

opačným laděním.

* * *

Nikdy je nezklamu.

Zmatu je docela jinak,

najdou mě na švu

vlastních ran,

jitrocel a sůl.

Co k tomu přidat -

hořlavou palčivost

a buď rozťatý proud

anebo žhavý mír.

* * *

Nechápu,

nechápu vůbec,

všechno je jinak,

romány plné krásných bestií

a život plný škaredých bab,

omoklých

jako stánky na trhu,

kde dávno sklidili

melouny, květák

a smích.

* * *

Včera by bylo pozdě,

radši předevčírem

z nároží

zánětlivých myšlenek

zabočit,

zabočit k jiným,

co kormidlují

i přes kanál,

já přes povodně spíš,

já obcházím

všechno špinavé zdaleka

zdaleka,

a zblízka všechno čisté,

má blízkosti,

jsi tak nehmotná,

tak plná akvarelů

ještě vlhkých,

ještě je to mořská

mušlička.

* * *

Nerušte rarášky,

když melírují

záclony sluncem

na hraně paprsků

a skladiště knih,

proč se směje stěna,

nezná mě,

neví, čí jsou sluníčka

a skladiště

listnatých lásek

pomněnky.

* * *

Šeptám si v akváriu,

ozvěna šumí,

jsou tam stříbřité

taky, taky,

ale je jich víc,

ne mne,

bublinky unikají

nastokrát vzhůru,

napřed podle tebe,

potom podle ryb,

pak už ani nevím,

jsem jich víc,

nejsem přece míň. . .

* * *

Záblesky volných čar

se kladou do prostorů

a lež tam nemůže

pro příliš jemnou tkáň,

jen světlo a zas tma.

V té krajce nacházím

stopy tvé klávesnice

všech odkládaných pout,

není tam žádný stín,

jen šero mlh a par. . .

* * *

Prchavé vrásky mlh

zeleň už nevyplaší,

ještě se trochu potácí

vratká,

ale divoká

a všemi ústy

pije tmu -

aby ji proměnila

ve vůni.

* * *

Jesli mě máš rád,

miluj i mlžný neón,

na mokré dlažbě

neznatelný třpyt,

i oprýskaný kout,

kam lampa nedosáhne,

kam lampa utíká,

aby se schovala,

miluj ty poslední

v průvodu porouchaném,

miluj i zavátou

jízdenku

z tramvaje.

* * *

Stane se někdy, že kniha

rozevře maně vějíř

a oko padne na verš

důvěrný.

Nejsou tam všechny smutky

tak do propasti padlé,

že by oněměly

Přes hřebeny času,

družicové dálky,

šťastné setkání.

* * *

Už nikdy nepůjdem

po stejné dlažbě Prahou,

vzala ho cizí zem

studeným proudem.

Kdyby mi napsal,

došel by jenom led,

kdyby mi zamával,

šátek by vítr vzal.

* * *

Přátelství je lahodný

zmatek,

jsem ty a ty jsi já,

ale jenom dopoledne,

pak náhle stojíme

na různých katedrálách,

máváme

ještě chvíli,

když už je kotva opodál,

a kolej nás vláčí

jinudy.

* * *

Honem se ještě vyklonit z okna,

snad se tam najde v povětří

kus mlhy pod hlavu,

podešev trávy,

do očí déšť,

který se kdysi

dal proměnit na cihly,

kdyby ho někdo měl rád.

Smím do tvé náprsní kapsy -

a usnout tam?

* * *

MLÁDÍ

Spřádá své jiné lásky,

pavoučí příští tkáň,

příchytky svlačců,

mizí, zaniká,

bolí mě nitka,

která tam táhne,

tancují po ní

dny čím dál víc,

je to už bezkrevný a věčný,

ale živý terč.

* * *

Úžlabí ulic,

nesourodý nálev

roztěkaně

ťukají elektronky,

bolí to místy,

je tam vykotlaný rukáv,

najednou vybuchne - teď. . .

* * *

Mezi láskou a důvěrou

je křižovatka neklidu,

nebo to bude za léta,

drží mě příliš pevně

pouto v zápěstí,

bojím se o tebe,

taky já se bojím

toho odhodlání v nás,

toho vrávorání

vran,

toho boje,

a přece jdu.

* * *

Foukají do harmonik

s úmyslem umřít.

Velikou bublinu snů

splácejí potom

slabí silnějším

celý život.

* * *

Jako by ještě věřil

jeden druhému,

dávají si přednost

ve dveřích.

Ptá se mně propast,

jestli vím,

jak obejít močál

a proplout poušť.

Jako by ještě věril

jeden druhému,

tak jsou zdvořilí.

Těch pražců

už se nedopočítám,

kostek chodníku,

vzorků na stropě,

zrcadlení lamp.

* * *

Ty se mně můžeš ptát.

Průhledné sklo

je úzkostí tónované.

Slunce mu dluží

sto stupňů celsia,

drtič mu nedluží

rozbití na štěrk.

Průhledný střep

s třepením duhy,

cinkot.

Ty se mě můžeš ptát.

Bojím se jen, že ptát

se můžeš sám:

Bojím se jen

dotknout se tě

otázkou.

* * *

V potácivém tanci

rukují mé nejistoty,

držím se vášnivě čistého svědomí,

je smrtelné,

rukují mé jistoty,

že lidojedi jsou na postupu,

volám tě,

jsi konejšivý,

to je tvůj největší

půvab.

* * *

S hrůzami zúčtujeme,

je dávno po srocení,

už není v doslechu

dusivý zápach zrad

zeshora vrhaných

do studánek a stolů,

které jsou domovem

dětí a rusalek.

S ústraním zúčtujeme,

už není v dohledu

nějaká pevná zem,

nějaké údolí,

kde najdem uklidnění,

nějaká šupina

přes oči dokořán.

* * *

Kde spravedlnost není,

řeřavějí slzy.

Kde spravedlnost není,

tam je i tma,

kde spravedlnost není,

po lásce popel,

Ale já vnímám

nehmotnou vůni

příštího léta.

Dává mi sílu,

plní mi dech,

bude mít jednou

úklid po ránu.

* * *

PO NÁVRATU

A tak se konejším

na polštářové lodi,

zas něco zradili

a lichometně lhali,

už nikdy nepláču,

oči se potí stářím

a šero odnáší

výsostný madrigal.

* * *

Kolika ranami mokvá

v horku asfalt

a já svých pět a půl

neumím odečíst.

Shodím je z okna.

V řece utopím.

Oprátka na ně.

Modrý, lesklý den.

* * *

Věřím, že bude zas lépe,

ale nechápavý vlak

do růží v nekonečnu

se skoro zastavil.

Už chybí mnohá lžíce,

je o stín tmavší krev,

je o stín tmavší hudba

a v slepé koleji

stojí

ten vyřazený vlak,

je srážkou na vagóny,

a já jsem

ve dvou z nich.

* * *

Nechráněný přejezd

mám být.

Vlaky se zabíjejí.

Na mé linky not

kape jejich krev,

co mám být, já nejsem,

ta krev je má.

Jsem vlaštovka

a na kolejích

je telegrafní drát.

Co mám být,

já nejsem,

ta krev je má.

* * *

Na fortny starých knihoven,

tam by se dalo klepat,

snad ještě neusnul

náš smysl pro dějiny.

běžíme po provaze

a skoro bez dechu

je doma věrný pes.

Dějiny vymazané

z pravdivých obrazů,

ti kdo je žili,

kdyby tak mohli vstát.

Na fortny starých knihoven,

tam by se dalo klepat,

snad ještě neumřel

náš smysl pro pravdú.

* * *

Šrafování vánic uhasíná,

ticho v oknech osleplo.

Blízko jedou měkce

karty kol,

cizí automobil

šustí do světa.

Někomu by lampa nestačila,

ani tikot

vloček do vlásnic.

Natrháme náruč kandelábrů,

bude noc,

tak aby viděli.

* * *

Když karban lovců

dospěl nyní k tomu,

že mravenec je sťat,

z té krve nepijí

jen jizvy trav.

Na mrtvém místě

člověk rozum ztrácí,

a nenajde-li lásku,

umírá.

* * *

Zbylo už jen pár brambor,

šišatých,

všechno je jinak rozdáno,

nebo to rozkradli,

nevím,

jen odvyknout se nedá

úplně pitomé.

* * *

V oválu velkostaveb moci

kde střely krápou na domovy,

se těší sexepílu

kosmetika aut

a zbroj ní pas.

Ale za branami oken moci

na okapech baráků

kvetou stromky,

jarní vánoce.

Padá ticho vloček,

to je doma slunovrat.

* * *

Když staré skráně domů

na spadnutí

olízne déšť

psím jazykem,

braňme je slovy.

Dřív než přijde mráz,

utečme na jih.

Je tam diamant,

žhavý a mrtvý

jako led.

Tak honem zpátky.

Sem tam sem tam sem.

Pohlaď mě trochu,

maloučko mi stačí

k té jízdě

* * *

Nabito úžasem

kyvadlo námi cloumá,

už úpí nablízku

i srdce s puklinou

a kde ten život je?

Kde čeká, kde se

ztrácí?

Byl to tak prudký let,

že zůstal za námi?

* * *

Když taje sníh,

to jsem já,

do stříbra utajená žluť.

to jsem já,

čirá.

Když listí umlká,

to jsem já,

sněhobílá.

Když ještě potom

slunce vychází,

to jsem já

v krůpějích

lila.

* * *

Na střípku světla

flétna se zajíkne,

na duze kaluží

zůstanou v úzkých

struny klavíru,

jen křídlům vrabců,

skropeným zemí,

je z jisker hej.

V jejich lehkosti

s hrudkou v plavém peří

jsou všechny barvy.

Snad už pozítří. . .

* * *

Neznáme se,

máme spolu slunce.

Je to horký přístav

u dna lásky.

Matný neklid

jednotlivých kroků

za poledne

zvolna uplouvá.

Neznáme se,

Je to ocún,

plachý naháček.

* * *

Otvírám předjaří

zkřehlými prsty,

z podobných cibulek

z podobných natí

je moje nejdražší.

Je schované, voní,

a každý to ví.

Bojím se

jeho křehkosti.

Zkřehlými prsty

otvírám předjaří.

* * *

Koloušku nebledni,

to není lovec,

to není kulomet,

nedívej se na krev,

podívej tady

dávám ti na hraní

oříšky,

veverka by chtěla taky,

a zítra po ránu

bude jemný mech.

* * *

DĚTI

Dívám se do vašich očí

a poznávám ten úžas,

všechno je neznámé,

všechno je znovu moje,

svět bude velký

a život šťastný,

dívám se vašima očima,

tak belhám do dětství

s ohořelou touhou

jako mraveneček

s poslední perličkou.

* * *

DÍTĚ

Vidím tě utíkat

do stejných peřejí,

kde utopili mě

a zas mě vytáhli,

té černobílé tečce -

slunci.

Vývrtkou stále do nebe

se probíjíme,

já pomaleji,

hůř a tíž,

máš moje křídla,

moje úzké šaty

a pruhovanou hrůzou

děsí mě tvůj let.

* * *

Za devaterou hvězdou,

za devaterým světem,

tam losovali o zem,

zlámanou lhotu.

Ten, co vyhrál,

tomu, co vyhrál taky,

za odměnu ji dal,

aby jí srdce rozerval.

A já ji miluji,

zlámanou lhotu,

víc než mám síly.

* * *

Kolik je velkých slov

z falešných dojmů.

A nízká

sedlina skutků

plyne mimo ně.

Kolik je hořkých slz

A velká poezie skutků

plyne blízko nás.

* * *

OBSAH

Rozbili porcelán

Utkání s násilím

Ptáme se letadel

Hořím, když je mráz

Čekám, vyčkávám

Mám jen ten den

Pan řezník je zlý

Je dlouhá léta

Bylo to jako blesk

Nejde to pochopit

Do smutku zrcadel

Chci, velmi chci

Už nemluv

V zhuštěných prostorách

Pohyblivý chodník

Támhle je obloha

Ten hrozný omyl

Hlídá tam veliký nehybný bůh

Kdyby mě pochopil

Tak už je výboj sved

Bolelo to

Reklamy

Kdoví jestli jsem

Výkladní lesklé skříně

Přímky

Telefon stůně

Blikavé oči aut

Najdu je na hraně

Nikdy je nezklamu

Nechápu, nechápu vůbec

Včera by bylo pozdě

Nerušte rarášky

Šeptám si v akváriu

Záblesky volných čar

Prchavé vrásky mlh

Jestli mě máš rád

Stane se někdy, že kniha

Už nikdy nepůjdem

Honem se ještě vyklonit z okna

Mládí

Úžlabí ulic

Mezi láskou a důvěrou

Foukají do harmonik

Jako by ještě věřil

Ty se mě můžeš ptát

V potácivém tanci

S hrůzami zúčtujeme

Kde spravedlnost není

Po návratu

Kolika ranami mokvá

Věřím, že bude zas lépe

Na fortny starých knihoven

Šrafování vánic uhasíná

Když karban lovců

Zbylo už jen pár brambor

V oválu velkostaveb moci

Když staré skráně

Nabito úžašem

Když taje sníh

Na střípku světla

Neznáme se

Otvírám předjaří

Koloušku nebledni

Děti

Dítě

Za devaterou hvězdou

Kolik je velkých slov

* * *