Esperante

 

Ze současné české literatury

 

Věra Ludíková

 

Pošli to dál I

 

Pošli to dál II

 

Pošli to dál III

 

Z_Literárních novin

 

Příspěvky do knížky Pošli_to_dál

 

Rozhovor pro Astro

 

Na_výstavě Svět_knihy 2003

 

Literární noviny o_poselství Pošli to dál

 

Kantáta

 

Autorské večery

 

 

Novoročenka 2002

 

                             Věra Ludíková

 

 

                   U  S  L  Y  Š  E  T      D  U  Š  I

 

                              básně a texty

 

Leží přede mnou bílý list papíru a hledám slova, kterými bych se vám představila. To nejzávažnější je v metaforách básní, které píšu od mládí. Už tenkrát je posluchači mohli slyšet ve Viole nebo si je přečíst v časopisech. Když se otevřely nové možnosti publikovat a vydávat knížky bez povolení a cenzury, rozhodla jsem se vydat postupně sbírky VÁHY, ONI NETUŠÍ a sbírku USLYŠET DUŠI sama. Moje básně zaujaly paní profesorku Liu XING-CAN a překládá je do čínštiny. Často dostávám otázku: Proč píšešte? Asi proto, že člověk si sám pro sebe leccos důležitého srovnává a formuluje. Ptá se například, proč jsou lidé nepoučitelní a proč znovu a znovu nechávají hořet požáry nenávisti a válek. Rozpoznat jejich zárodky a předejít konfliktům, povzbuzovat v naději a lásce - to by bylo krásné poslání básníků. A přitom na sebe je člověk sám někdy krátký. Myslím si, že je správné rozdělit se o svůj pohled s vnímavým čtenářem. Večer se moje okno zháší jako poslední. Dávno už děti usnuly při pohádce, i potom, když se jedničky z písanek přestěhovaly do vysvědčení dospělosti. Slova se vynořila z tajných skrýší, z hlubin i z modrých výšek, aby pojmenovala to, co tolik trápí a přináší jedinečné štěstí.

                                                       Věra Ludíková

                *  *  *

 

 

     Choďte dnes kolem mne po špičkách

 

     Vystoupím ze sebe po špičkách,

     nohama procházím po hřebíncích břidlice.

 

     Vystoupím ze sebe po špičkách,

     nohama překročím štítové kolmice.

 

     Vystoupím ze sebe po špičkách,

     slyšíš mne? Prosím, volám do nebe

     a vhazuji telefonní mince.

     Polož, Pane, své ruce na hřebínky střech,

     ohýbej kolmice do čtvrtých rozměrů,

     rozhýbej do hudby magnety země.

 

 

     PRAVÍM VÁM: MĚJTE SE RÁDI

 

 

                *  *  *

 

 

     Popelnice

 

     Růst nezahlédneš,

     a přitom každoročně plody dozrávají.

 

     Růst lidství chceš pochopit

     ze střepů, které odpadly příběhu života

     k nepotřebě

     a vyhodily se za chýše za ves.

     Tenkrát měli lidé snahu zdobit hlínu, zbraně,

     jistě krášlili i sebe.

 

     Jak jsme dnes proti nim daleko,

     co věděli o světě ti ubožáci,

     otroci bohů, hladu i věštců.

 

     Což kdyby někdo posoudil obsahy popelnic,

     který stupeň úpadku kultury by nám přisoudil,

     na co by usoudil ze starých škrpálů, plechovic,

     holých střepů bez ozdob, hadrů a plísně

     chleba?

 

     Budoucím již důkaz nepodá

     karbonová metoda

     o mrtvých z hromadných hrobů.

     Dým vražděných v plynových komorách

     dávno již vzalo povětří.

 

     Růst nezahlédneš,

     plody lidství dozrávají pomalu.

 

 

                *  *  *

 

 

     Oni netuší

 

 

     Když je ti do pláče upřímně

     a smutek cítíš opravdově,

     je světu jedno, zda posloucháš

     Mozarta nebo Beethovena.

     Za slzou vidí hysterii

     a té předpíší studenou vodu.

 

     Když je mi do pláče upřímně

     a lítost cítím opravdově,

     opakuji si pro sebe přirovnání:

     Když hvězda rodí se, anebo zaniká,

     pro ni to znamená var i pád

     v úžasných tlacích a teplotách.

     A lidem jeví se po dlouhém zkoumání

     jen jako záblesk.

 

 

                *  *  *

 

     Obraz Salvadora Daliho

 

     Objímám obinadlem svět,

     prostupuji lidi prostoduchostí.

     Jsem krajkoví krajty,

     logika pštrosího pera.

     Provázím provazy popravišť,

     ráda visím ve vzduchu a děsím.

     Vzbuzuji potlačovaný protitlak,

     bědujícím bídu přiděluji,

     odpírám obranu a podpírám odpor.

     Jsem hrozná hrůza, hrůza všech hrůz,

     opium makových hlav.

 

 

               "Výstraha před občanskou válkou"

 

 

 

                *  *  *

 

    Na tichou poštu

 

 

    Stvořivé ruce posely dukátky zem,

    usedly na zlaté terčíky v splývavých sukních,

    na živůtky, hmatníčky violy,

    na jejich struny vzpomenout hrát...

 

    Až si jak opona rozhrneš šat,

    povzdechnou korunky na hlavách hořkosladce.

    Vyčešeš peřeje umyté heřmánkově

    do uzlů gordických -

    Úzkost buší jak tympánová symfonie

    Zabořit čelo do droboučkých heřmánků!

 

    Až roztok je přesycen,

    zrodí se krystal - POŠLI TO DÁL!

 

 

                *  *  *

 

    Má duše

    má masku společnici tvář.

    Tam bydlí, gelové cihly

    stavěli česáči jablek zakázaných.

    Ve velikém potkávání nás i naše předky

    ladilo k rezonanci rozchvění Blíženců,

    sloupoví Notre-Damské katedrály.

 

    *

 

    Kachličky na podlaze

    šachovnice hlavolamné,

    víme - tam je cíl

    a jdeme jinam a vedle.

 

    *

 

    Pochybnosti chybující -

    předešli vás válečníci,

    beranidla, mozky beraní.

 

    *

 

    Důvěru k vám máme

    jako k sloupům ze soli,

    jak otevřete ústa,

    mokrá lež kus udrolí.

 

    *

 

    Podrobili rýhu sloupní,

    tesanou pro cizí bohy.

    Přemístili desku čelní

    pro jiné dějství hry:

    "Divide et impera!"

    Prokletí dodnes nabobtnává.

 

    *

 

    Rozdrobili zikkurat

    na dlouhověké cihly.

    Klonivý koniklec

    rozzvonil zmrtvýchvstání.

 

    *

 

    Strach sedí na duši

    jak švestka na koláči,

    ucpaná ústa polknou i pecky.

 

    *

    Chceš hned teď rozpoznat nesmírnost

    vesmíru -

    můžeš ho vytušit z hrstičky země.

    Oči by nestačily, nohy by nesloužily.

 

    *

 

    Země je Bohem otevřená dlaň,

    po žilkách osudu chodíme pěšky.

 

    *

 

    Do středu země je odevšud stejně blízko,

    dál je však k tvému než k mému Bohu.

 

    *

    Když kreslíš linky přímo rovně,

    život je jinam zklikatí.

    Dávám ti stálost, kterou máš ve mně,

    a klíč k duši, jen chtěj ho neztratit.

 

    *

    Tužkou ma bílém pergamenu

    proměním své jméno ve jméno Tvoje

    Až otočím klíčem ve dveřích k neznámému,

    budu si pro Tebe dobré přát -

 

    Tužkou na bílém pergamenu

    proměníš své jméno ve jméno moje

    Až otočím klíčem na cestě k neznámému,

    budu Tě chránit, čeho se bát -

 

    *

 

    Předepsán kružnicí

    v úžasu rozpoznáš

    výchozí bod.

 

    *

 

    Pro výstrahu vpletený

    do soukolí štěsteny

    bývá suverén.

 

    *

 

    Když bude se ti zdát,

    že do výčtu tvých ztrát

    patří trsy orchidejí,

    nevěř pomluvám.

 

    *

    Celý den mít jen pro sebe,

    když bubínky flétnami znějí.

    Nemuset dívat se pod nebe,

    na čípak účet dnes lají.

 

    *

    Ouškem jehly účelnosti

    prochází režná nit.

    Proč nepřidat víc barevnosti -

 

    *

    Směrován kolmicí

    neskláněj hlavu,

    neklop oči,

    cit nechej zachován.

 

    *

    Moře se rozšumělo

    před pískem pláže let.

    Bílá loď po něm pluje

    jak mráček na modrém nebi

    laskavá fantazie.

 

    *

 

    Čímpak chceš zastavit

    rozběhlý sluneční krok.

    Zvláčnělé ruce jsou labutí stínohry,

    poletuchy bílá chmýří

    po zlatu odkvetlých podbělů.

 

    *

 

    Amok a Amor

    v sousedské blízkosti abecedy

    jsou podoby šílenství ničení

    a lásky. Amor a Amok

    ve druhé měnlivě přerůstá,

    lhostejnost je lhostejnost.

 

    *

 

    Noci jako černá káva,

    černá silná na pohled,

    noci černá bezkonečnost

    se stopkami vzpomínek...

 

    *

 

    Dívka je sluncem prostoupená krajina

    líbaná na ústa zamčená pečetí.

    Oči tápou po úchvatném, po nejhezčím,

    po podstatném...

 

    *

 

    Černý beze s bílou kšticí,

    slunci nastavíš svou touhu.

    Tajemný Hamlete v sametu oděný

    za sedmou pečetí nalézáš ještě...

 

    *

 

    Zahřívám vosk hromniční svíce

    v napjatých rukou lučištníka,

    ze svého tepla kus zkouším dát -

    z hořící aby nezbyl knotek ohořalý,

    zítra už bezmocný podpírat.

 

    *

    Učím se naslouchat domluvám javorů,

    snažím se pokročit do kořínků básně.

    Tebe samého snažím se pochopit.

    Snažím se nezranit.

 

    *

 

    Říjen je plamenem třiceti jeřabin,

    třiceti výkřiky na jabloni.

    Slívy jsou slzami nahé větve ženy.

    Zlaté plíšky nezakryjí prázdné dvorky.

 

    *

    Noci jako černá káva,

    černá silná napohled,

    noci probdělá,

    znáš chodbičky nouzové?

 

    *

 

    Má sloupoví křídlonosná -

    mé vzhůrutočné stupně červotočné -

    Tříštivě rozbita je křišťálová koule.

    V světlicích krouživých jisker

    vyslovíš PROČ

    právě se ocitáš bez pomoci.

 

    *

 

    Pro moji křišťálovou kouli

    slepenou ze střípků,

    sbíraných zbytečků,

    co vrylo se do prstů

    do celku nenávratně chybí.

    Jiný je svět pod nebem jiným.

 

    *

 

   Duše zná slova, která

    tam i zpátky oscilují

    vysoko kdesi nad zemí.

    Ti, kteří jednou uslyší je,

    úžasem nejspíš oněmí.

 

    *

 

    Schováváš zával lidské něhy

    do mlhy bílé, přízračné,

    do nechtění uslyšet duši slovy

    dřív, než rty nevratně zpopelní.

 

    *

    Země je Bohem otevřená dlaň,

    po krajích postupná propadliště.

    Každý sám světlonoš

    po žilkách osudu poběžíme.

 

    *

    Odmetám ti smítka z cesty,

    padají mi do očí.

    Nediv se, když nečekáš to,

    na chvíli se odmlčím.

 

    *

    Když tolik chce se ti

    zabušit na dveře naproti,

    svěř oheň studni.

    Hladina zalomí tlačítka se jmény,

    do kterých dlaněmi chtěl ses opřít.

    Nezvedej tepané klepadlo naproti.

    Srdce jen pro tebe tepavé

    prošlo by neslyšně okolo tebe.

 

    *

    Jen letmo otevíráš obálku.

    Jsi neschopen číst,

    když odkládáš list

    tikotem duše naplněný.

 

    *

 

    Kolik váží černá kapka,

    černá perla z sňůrky spadlá,

    černá tuš na bělásčích křídlech

    láskyplně vykreslená -

 

    *

 

    Zdá se ti, že duše perlí

    zmrzlé slzy z křišťálu.

    To jen stříbrňáky do stromů

    rozvěsil déšť.

 

    *

    Jak motýli v duši se kmitají

    blanité barvité myšlenky.

    Hostitel zaplašil běláska,

    hodovník by ho neuviděl.

 

    *

    Léto nakročené do podzimu

    neptá se po smyslu zrání,

    když k úplnosti tvary doplňuje.

    Podzim jak z radosti vybarvený

    dokončí svoje dílo,

    granátky jablek rozkutálí.

 

    *

 

    Listopad vykroužil třicet pět chry-

    zantém,

    třicet pět odstínů odpočítal.

    Zelené nátěry dávno jsou setřeny

    utěrkou mlhových rán.

    Spadlým listím chodí s námi krása

    jako čas, majitel nás samotných.

 

    *

    Nad plaňkami se mlhy plouží,

    jak rozmývané bílé akvarely,

    až rýsují se jenom obrysy.

    Dál proužky smrků stojí v zástupu,

    až hora do daleka sebe hlásí

    jindy k výstupu.

 

    *

    Lampáři znají svit večernic.

    Do mládí listovat tak ženy učí,

    aby tajemné, ze rtů lepené z pokladnic

    jiný jim nečetl přes rameno.

 

    *

    Zvonečky s leskem svíc

    z tenkého stříbra

    rozvěsí do zelených jehlic

    posvátný večer...

 

    *

 

    Žena je tajemství

    ze rtů pečetěné.

    Až s láskou je otevřeš,

    nalezneš pozvánku

    k usmíření.

 

    *

    Jako když duše načechrává peříčka,

    je běžnost stužkou krásy ovázaná,

    když padá sníh.

 

    *

    Štětec je pero básníkovo,

    obrazy oba malují.

    Kam jeden slova nasměruje,

    druhý je okrem dobarví.

 

    Život je kreslíř náruživý,

    s racky si zemi obhlíží.

    Kdo tužkou píše do neznáma,

    pozemskou modří zbeztížní.

 

    *

    Duha pláče, kapká déšť,

    jak rtuťová kapka skáče.

    Odhrnuj plátek po plátku,

    rozlep přilípnutou obálku.

 

    *

    Běžím po rozpálených kamenech,

    palčivá slova nevzpomínám,

    zvláště když na knoflíčky zapínáš

    přede mnou svoji duši.

    Běžím po rozpálených kamenech,

    palčivá slova se do duše vpalují.

 

    *

    Má duše je ustaraná,

    jako by hodně věděla,

    zpod třmenů koně nájezdníka

    kdysi už rukama lomila.

    Slovutvorné alchymii

    v jakékoliv harmonii

    by stejně nechtěl rozumět.

 

    *

    Duše si šeptá pro sebe,

    po formulkách řeči se neptá.

    Slzy jak míčky odkutálí,

    až se jí někdo, s kým chce být,

    proč trápí se, zeptá.

 

    *

    Duše si naříká potichu,

    protože sama dobře ví, že

    hlukem nezaoblí ostrost hran.

 

                *  *  *

 

Rút

Dlouho jsem se připravovala na dnešní večer, který prodloužím i hodně přes půlnoc, abych zaznamenala dávný vzkaz. Jen ještě dnešní večer mu chci věnovat, déle totiž nemohu odkládat své povinnosti. Tato chvíle patří tobě, dívko Rút. Pokusím se soustředit se úplně na tebe, abych si tě vybavila a našla slova, jak tě přiblížit, abys byla víc než nečitelnou čárkou zapsanou na stěně obětí. Můj Pane, prosím, jestli si přeješ, abych popsala příběh dívky Rút, dej mi k tomu sílu právě dnes, ve svátek zemřelých. Už dlouho jsem se snažila pochopit velikou zradu, které se na tobě dopustil nejbližší člověk. Dlouho jsem na tebe musela myslet, dívko Rút, přestože jsi zemřela dřív, než jsem se já narodila, protože okamžitá rozhodnutí, i promyšlená, byla pro tebe dramaticky osudná. Tvoje oči se mi budou vybavovat a pronásledovat mě, dokud nenapíšu alespoň zkratkou tvůj nedokončený příběh, protože jsem dostala do ruky pero, odvahu a vůli právě dostávám. Asi to nebyla náhoda, že jsem uviděla na fotografii tvoje hluboké černé oči v hladké snědé pleti, které mě jako by vyzvaly, abych ji neodložila jen tak, ale porozuměla v nich zvláštnímu smutku. V krabičce byla urovnána jejich tajemství. Víčko sňaté poodkrylo řádky zdobných písmen, žádné zoufalství. Nepročítej, nelistuj v ní, který byl ten naposledy. Jistě netušila, ani by tomu nevěřila, že už se nesetká se svým snoubencem, když si ukládala nevěstinu výbavu u jeho rodičů, než se stanou mužem a ženou, jak si slíbili. Bílé misky ukončené linkou rudé ořízky si společně vybírali jako předem spočítané, krkolomné, stahující zlé zprávy, varující. Rút jsem neznala, viděla jsem jen několik jejích portrétů a slyšela vyprávět příběh, jehož konec nikdo nezná, vím jen, že se nevrátila domů jako tolik jiných, kteří museli nosit hvězdu Davidovu. Černé oči z podobizny vypovídají o nenaplněné lásce mladé jabloně, která planě roste v zahradě, a přestože nastavuje své ruce slunci, neuzrají na nich ani malá jablíčka a připadá si jako planá hruška v poli, přestože žila v přepyšnosti hedvábných punčoch a sametových límců. Vodívali se do sebe zavěšeni a drželi se za ruce jako seriózní dvojice s kožešinovými límci. Zeširoka zdaleka žalůvky slov koho mají o pomoc prosit, vzpomínala Rút, kde udělala chybu. Kdyby si právě teď rozrazila hlavu o zeď, nevrátí zpátky nic. Slečna Rút pocházela z vážené rodiny, na které ale ležel stín, protože maminka byla židovka. Nebyla úplně zdravá. Rút ji měla velmi ráda, měla velkou starost, kam ji posílají s ostatními pryč jakýmsi transportem. Jako by tušila, že matka odjíždí do míst, odkud se vytratily lidské duše žalářníků, chtěla s ní ještě chvíli zůstat, ještě jí něco povědět, aby na cestě do neznáma nebyla tak sama. Ale než se nadála, cesta končila branou a ostnatým drátem. Krkolomné, hrdlo stahující jsou zlé zprávy, varující. Představuji si ji v uzamčeném vagóně zvenčí, o svém osudu však rozhodla už dřív tím, že překročila jeho práh. A tam, na místě určení, nemohla uvěřit, že ji, Rút, dceru ze smíšeného manželství, protože tatínek nebyl žid, ale křesťan, mohlo postihnout to, co postihovalo právoplatné židy. Ona přece bude mít, vlastně měla už brzy mít manžela křesťana a je připravena s ním žít podle zákonů jeho víry, jak jinak - u nich doma ani nevisela schránka se svatým písmem nad prahem dveří. Bez svatých slov byly prstýnky a drahé kamínky předků uschovány v zemi. Tato cesta se jí zdála být zlým snem, měla by se však z něho brzy probudit. O pár dnů dřív kdyby byla nevěstou... Jen oblaka nic netušící, co se kde právě odehrává, se jí zdála být zlověstná jako divocí koně a letící supi zároveň. Oblaka nic netušící, rudá oblaka se zdála být jiným očím jen jako červánky, jako růž na rtech, krásu slibující i zítra. Zdál se mi sen, že rudé valouny až po lýtka jako vejce tyranosauří se pletla pod nohy, pálila až pod víčka. Zdál se mi tento sen a nevěděla jsem, jak si ho mám vyložit. A pak se mi vybavily oči mladé dívky Rút a všechno, co jsem o ní slyšela, v orámovaném obraze hrůz, které obcházely jako obludná strašidla koncentrační Evropou. Jen kousek, jednu stanici, než dál mi předáš světlici, pojedu s tebou, vzpomínej, co všechno jsi mi neřekla dřív, maminko. Matka však přesvědčuje dceru, ať už se vrátí, ať do vlaku s ní nenastupuje. Rozvzpomněla se na slova, kterými byla přesvědčována biblická Rút k návratu ke svým rodičům, stejně však zbytečně. Než stačili jste svoji být, začal se on bát. Utíkej, běž za ním, pospěš si, běž za svým hochem, nedoprovázej mě dál, utíkej, zapomeň na hrdost, říká matka dceři, kterou velmi miluje a bojí se o ni víc, než o sebe. Ale vrátit se už nebylo kam. Dávná biblická Rút nepadá do propastné prázdnoty, i když neuposlechne svoji tchyni, neodpoutá se od ní a ke svým rodičům se nevrátí. Ukolébána biblickým příběhem matka věří, že i její Rút dostane se z tygřích spárů, i když bez ní, protože dcera je jen po matce způlky židovkou a svatbou může křesťan toto prokletí (nebo čest) smazat, zrušit jako opačné matematické znaménko. Ale brána do tábora je víc než propast, je jako věčné mlčení, když je mlčením mezi partnery. Rút ví o zázračné moci svatebního obřadu s křesťanským manželem a s velikou nadějí usiluje předat snoubenci vzkaz, že na něho čeká, čeká, stále naléhavěji čeká. Ani na chvíli nepochybuje, že on si bude vědět rady a samozřejmě pro ni přijde. Znali se dlouho, už před válkou, když červené tramvaje cinkaly jako zvonkohry z Lorety, z ráje, nebo to byly černé umíráčky? V ulicích, které ještě nebyly tak ztemnělé, zažíhali lampáři světlohry, k ránu je pozhášeli pro milence, kteří držíce se za ruce z večera do rána se po nich provázeli. Teď je tma, v rozích hlídky věží, kopřivy nevpustí nic ani tam, ani zpátky. Průsmykem vzpomínání doběhli až sem, na stropní skvrny, které jsou vidět z horní pryčny, závodní koně a běží závod o život. TY SE NA MNE NAČEKÁŠ. Myslela jsem často na dívku Rút, která se dostala omylem, tak jako i ostatní za dráty pevností. Čekání je bezkonečné. Matka má už prázdné ruce, z větví listy opadaly. Slabé ruce dívka má, jimiž se teď bránívá. Dětem ruce nevyrostly, v tvářích jsou jen veliké udivené oči. Přemýšlela jsem o Rút a napsala jsem báseň o dívce toho jména. Ale pro ni to byl jen náznak, i když pravděpodobný, jejího prožitku a dál mě s naléhavostí velmi ukřivděné duše seznamovala s podrobnostmi, které by ráda dala někomu vytušit, i když ve skutečnosti jsem se nikdy o ní nedozvěděla víc, než tehdy dávno, když jednou chtěl o ní vypravěč jejího příběhu hovořit. Již zemřel, ale on Rút znal a bylo zřejmé, že mu její osud nebyl lhostejný, že by ji nikdy neopustil, kdyby byl jejím snoubencem. Chtěl se s ní i oženit, aby ji zachránil, snoubenec to však nepřipustil. Do malé plošky, do jednoho otočení přesýpacích hodin musela Rút vložit sebe celou, na minutu, na kterou se uviděla se svým hochem, se tolik připravovala. Utvrzovala se ve víře a zapuzovala pochyby, když si vzpomínala, jak průvodčí štípal bílé lístky jako ouška malých parádnic, usmál se na ně a pak dal pokyn k jízdě dál, jak drželi se kožených poutek a v jejich rytmu se pohupoval třpyt zásnubních prstýnků, nebo to byly smyčky odsouzenců? Jak potom skříply brzdy, režné proutí zachytilo střevíček děvčátka, a on na to řekl, my bychom své dítě lépe chránili. Jak má se usmlouvat s budoucností letní výprodej - Znali se už dlouho, už z tanečních hodin, upraveně, uhlazeně, tak jak to má být. Kdyby nepřišla tato válečná zkouška, byl by z nich příkladný pár. Všichni se domnívali, že ti dva k sobě patří. Jak mohla Rút svým vřelejším srdcem tušit, že ne tak úplně, že životní zkoušku pro ni partner nepodstoupí? Poslušnost je vláčná, cupitavá jako lesklé kimono gejši. Rút měla až závrati, když její oči čekaly v hloubce tmy na signál lásky jako z dálné ciziny, kdy on jí ho pošle. Modrá čekanka čeká slova vážná, uvážlivá a věří, že se vysvětlí omyl, že ji odtud určitě odvedou. Přišel, a už se měl k odchodu. Slova nastavivá, jen nevěřícně se dívala zpátky na všechny roky, kdy se spolu znali, na všechny roky, které očekávali a těšili se na ně, ze všeho že je nic? Zlatosvity z pouště opustily Rút. Za plotem rostou plané růže jen černošedé. TY SE MĚ UŽ NEDOČKÁŠ. Poznání omráčilo Rút, když utíkaly dny a týdny, že její milý sice mohl, ale neudělal nic, ani se nepokusil podat jí ruku k překročení mostu z dračí hory, ale nebylo v jejích silách uvědomit si dosah lhostejných slov, jistě propočtených, k ničemu nezavazujících slov a do konce života nemohla uvěřit, přestože to už podvědomě připouštěla, že z její lásky zbylo méně, než je síla vánku, než váží hrstka popela, než je prachu na starých listinách, když říkala si TY SE RADŠI NEDOČKÁŠ s hořkým údivem. A pak, když opravdu pocítila, že se nestane už nic, co by ji vysvobodilo z uzavřené komory zvenčí, že už se dusí, pak se její duše naposledy rozhlédla po ostatních, možná stála právě vedle matky, kterou stejně neochránila, a pocítila takový trpký, takový hluboce trpký okamžik poznání zrady toho, za kterého se stále modlila, že před takovou zradou není možné ustupovat, že není možné nevarovat druhé. Žádná kariéra nemůže být tak vysoká, aby jí byla dána přednost před životem člověka. Žádná kariéra by už neměla přinést štěstí, když překračuje přes mrtvého člověka. A jestliže ano, pak bez řádu je vesmír a peklem vzhůru je náš svět. Pane náš, Bože, prosím po druhé už toto nedopusť. Prosím, ať prohlédne si někdo oči z poslední momentky, která smazala další roky, komu nezůstane lhostejná něčí zmýlená a popíše příběh pro druhé. Ať přihlásí se ten, kdo nosí prstýnky Rút, ať na rukou ho pálí od ní zlato a on se velmi zastydí, komu by je však měl vrátit? Z mnohých drahokamů se vydláždila náměstí a na nich vztyčovali pranýře a popraviště, protože závist je jako vzteklý pes a vyje, zle vyje. Nemají důstojenství ruce, které dívce všechno vzaly, vzaly jí život. Jak harémové tanečnice se budou lísat k milému jiné ženy. Dívko Rút, snědá krásná Rút, mohu pro tebe, pro tvůj klid udělat víc, než pro jiné naznačit, jak si s tebou osud pohrál, jako když z balvánků až po lýtka, černých vajec tyranosauřích, aniž tušíme, kde se tady vzala, jsou najednou zárodky černé současnosti. Půjčila jsem ti svoji tužku dala ti svůj čas, abys mohla napsat vzkaz, když jsi mě tak naléhavě navštěvovala v mých představách, dávno zemřelá Rút. A tužka napsala: nesuďte ho, moc se bál. Co jiného ale může vzejít z jeho nové lásky než pepř a sůl sypaná mi do očí, když se mnou už nepočítá, moje lístky jednou odloží pryč, od sebe dál, ale s mými talířky a šálky, které pro nás jsme si vybírali, s těmi ano, ale už bez mne, bez Rút. Taková láska na probořivých základech postavená nebude dobrá, nebude to dobrý dům. Přede mnou už neobstál. Špatné svědomí se bude dostávat ke slovu a dokazovat svoji převahu, nad kým asi, komu ublíží... Zeširoka, zdaleka žalůvky slov o pomoc prosí, Boha prosí, ruce vzpínají vzhůru, on si už vybral jinou nevěstu, nezůstane sám, a ta si bude přát, abych se už nevrátila a bude se tak modlit. Kdyby mi někdo podal vodu, půjde dcera té druhé soudci žalovat. K čemu být jen připravenou nevěstou... Tento tak tragický příběh zůstal jen tak zaznamenán, že písmomalíř zapsal jméno na stěnu známých obětí.

 

    Rút

 

 

    "Kamkoli půjdeš, půjdu,

    kdekoli zůstaneš, zůstanu."

                             Kniha Rút

 

    Na bodu zlomu krajnici

    vidět dopad rozhodnutí -

    Ty se na mne načekáš...

 

    Hádci smrti klikatí

    cestu živých klikatí.

    Časovou smyčkou zachytit

    bod rozhodnutí -

    Ty se mě už nedočkáš.

 

    Ty mě ani nečekáš -

 

    Proč se radši nedočkáš -

 

    Kamkoli půjdeš, už nepůjdu,

    kdekoli zůstaneš, už nezůstanu.

    Navštívím tě ve vzpomínání.

 

    *

    K obzoru tíhne zeleň uklidnivá,

    zdánlivě daleko z hory dýmá.

    Šepoty kráterné uspaly strach,

    až země jako skalpelem otevřená

    vychrlí kamení a lávu.

    Bez varování, když šepotem

    výstraha nestačila,

    setkají se v objetí

    strážci s hlasy obětí.

 

    *

    Spočítej kapky deště z mraků,

    jak květní lístky opadlé,

    odečti lidské touhy nesplněné,

    i tak zbývají moře bezedná.

 

    Spočítej všechny lístky stromů,

    jak kapky deště spadané,

    odečti lidské cíle vyplněné,

    i tak zbývají moře bezedná.

 

    *

 

    Báseň postav nad zemí,

    abys nad zemí mohř žít.

 

    Každý den dýchnout

    na zesláblé pero,

    aby se rozpomnělo.

 

    *

    Duše zná slova, která

    tam i zpátky oscilují,

    za nimi je jen křehké zázemí.

    Těm, kteří jednou uslyší je,

    se něhou v srdci odmění.

 

    *

    Až nalezneš barvu,

    až vyhledáš slova

    pro všechno a nic,

    přineseš si víc.

    Snůškou nasytnic

    je odcizit tě

    ještě víc.

    Neodneseš si nic.

 

    *

 

    V krabičce jsou urovnána

    jejich tajemství,

    víčko sňaté poodkrylo

    lístky zdobných písmen,

    žádné zoufalství.

 

    Nepročítej, nelistuj v ní,

    který byl ten poslední.

 

    *

    Od půlnoci k půlnoci

    cítíš čas jak zuby vlčí.

    Špatný sen kdyby se jen zdál -

    Památník nápisů z čekaných vteřin

    naději do spirály stáčí,

    do nadčasových pevností slov,

    jimž věřit nepřestaň.

 

    *

 

    Pod kůží máš ostřínek,

    v duši s háčkem jehýlek.

    Zaoblil by třpytnou perlu

    v moři kaštanových svícnů,

    v perlorodkách azalkových.

    Přejdi most přes Vltavu,

    labutě je vyloví.

 

    *

    Být u toho, když se duše tkají,

    vybírají bílou peřinku

    s kraječkou modřenců a sakur.

 

    Být u toho, když se roky tkají,

    probírají lístky dnů,

    které zlatem zapsat v kalendáři.

 

    *

    Vyprávěj ji od konce,

    že ťuká usměvavě na okno

    jak duha, třpytka po bouřce,

    po mrazu jeho slov,

    která rychle pozapomeň.

 

    Dovyprávěj do konce

    od místa ledů uvolněných,

    jak těší tě mít milence

    dnů nekončících, vyplněných.

 

    *

 

    Krev všechna míří do hlavy,

    že nesdílíš mé starosti.

    Proč dala jsem Ti duši celou,

    klíč k celé svojí bytosti.

    Krev těžká míří do hlavy,

    že jinde plýtváš radostí...

 

    *

    Potřetí obcházím zamlženou horu

    zeleným houštím bez výhledu a ptám se,

    v jakém jsme osudovém kraji.

    Přesvědčte mámy, že rozeznáte

    trvalé příboje o skály dnů,

    že je obejdete, nebo že umíte létat.

 

    *

    Domov, tažných ptáků zimoviště,

    přivede tě na chvíli k nám zpátky.

    Chci tolik pěkného ti povědět,

    korálky slov však zachycuješ

    jen tak v chůzi.

 

    *

    Oblázky vodou oblené nespočítáš.

    Do očí den po dni vjemy plavené

    jsou sčítané vlna za vlnou,

    až uvolní slzy z veliké radosti,

    která hladké moře láskou zčeřila

    a přitom do srdce už mířil kámen.

 

    *

    Vesmír se uložil stopami prvků

    do tebe samého, do tvých dlaní,

    časové stopky právě spustil.

    Ne já, On zůstane zachován,

    jako by motýli do olší vzlétli

    uvidět odlesky slunce napořád.

 

    *

    Země je jeden velký počítač,

    řízený boží vůlí.

    Zatím jen předškolní zápis člověka

    už ho tak oslepil, když uvěřil,

    že v lidských rukou řízení sídlí.

 

                *  *  *

 

    Jarní

 

    Až nahoru dívám se, do průzračné modři,

    do výsostných krajů nebeských pozdravení,

    kam vrátil se skřivan, sám nenápadný.

    Jemu se zdám být jen smítkem na koberci,

    čímsi na hnědé zemi v jívách a ve vrbovém proutí,

    já, člověk s duší, s vírou v lidské probouzení.

 

                *  *  *

 

    Podzim

 

    Zlato se rozběhlo do strání nahoru,

    světelné tóny rozchvěly lístky jilmů.

    Myslíš si: břízky se cetkami pyšní.

    Po cestě odjinud jdeš nejspíš nikam,

    odnikud jinam spěcháš a zvenčí nevidíš,

    že hrsti zlaťáků rozhazuje stromové tržiště.

    Až lístky z perleti odepne olše,

    barevné poklady na zemi ukryje mlha.

    Čekáš až na jaro, zbytečně teď marníš čas.

 

 

                *  *  *

 

    Už pozítří

 

    Stříbrňák měsíc se rozprostřel

    na otočných listech žaluzií.

    Zaplaš temnou noc,

    poodhrň ztužené látkové pruhy.

    Paprsky rozsvítí dvouramenný svícen

    něžností předvčerejších,

    milý hlas už pozítří pozdraví tě.

 

    *

    Zaplaš uschlou noc

    rosou slunečných svítání,

    něžností čekanou někdy příště.

    Zadlouho až nůžky času

    zastřihnou hladkou krásu.

 

    *

    Okno duši otevři,

    ať podívá se přes rameno,

    jak o ní druzí pomýšlí.

 

    Okno duším otevři,

    ať ukážeš jim přes rameno,

    jak tvoje o nich přemýšlí.

 

    *

    Z okapu přitéká napršelá dešťová voda.

    Zachyť ji, ponoř do ní ruce po loket,

    prsty vychutnej její měkkost jako

    léčivá slova, která by tak potřebovala

    mladá ustaraná tvář.

    Zítra zachytneš měkké dešťové balzámy,

    pojidla pro vztahy pevné jak hedvábné lanoví,

    které změkčuje čistá voda, sdílený cit.

 

    *

    Duše si poměřuje ve zkumavce zem.

    Tu zem, která duši přidržuje na provázku.

    Jako bys sám sobě byl porotcem.

 

    *

 

                *  *  *

 

MÁ DUŠE

 

MÁ MASKU SPOLEČNICI TVÁŘ

 

 

Řetězec nikde neztratil pokračování, žádný jeho článek nebyl     přetržen,  nikdo  z  našich   přímých  předků  nezůstal  sám     bezdětný,  protože geny  předaly až  ke mně  a k tobě  svoji     informaci  a my  jsme ji  předali dál,  našim dětem. Buněčné     cihly  vystavěly komory  a  předsíně  srdcí, aby  dál tepala     živoucí krev.

Osudová přitažlivost vedla muže a ženu k ochutnání jablka ze     stromu poznání,  a proto je vyvrhla  z blaženosti ráje. Byli     vhozeni přímo do  vody - teď plavejte sami  na planetě Zemi.     Starali se společně o děti, věděli,  že k sobě patří, i když to někdy byla milosrdná lež.  Z lásky jsou vytesány chrámové     sloupy a  na nich staví  své klenby sám  život. Nejprve byli      muž a  žena k sobě  neskonale přitahováni a  schopni velkého     citu, chránili  lásku, kterou objevili, a  život, který sami dali.   Do   stáří   žijí   spolu   někteří  jako  Blíženci. Připravenou tvář zabydluje duše.

I kdyby se rozešli, nenajdeš  důvod, proč nemít naději, proč     si brát život.

 

                       Má duše

                       má masku společnici tvář.

                       tam bydlí, gelové cihly

                       stavěli česáči jablek zakázaných.

                       Ve velikém potkávání nás i naše předky

                       ladilo k rezonanci rozchvění Blíženců,

                       sloupoví Notre-Damské katedrály.

 

                     (Ze sbírky Váhy)

 

 

                *  *  *

 

CHOĎTE DNES KOLEM MNE PO ŠPIČKÁCH

 

 

Postávám na zemi a dívám se  do modři, do nebe. Světlo nahoře nadlehčuje moji  duši, mne, takže se  nezdá nic nemožným, ani prosba k Tobě, Pane. Když  se zálibně  díváš na  modrý oblázek, naši Zem, dívej se hloub,  až uvidíš  zelená  údolí,  pěnu mořských  vln, bělost ledovců  a kousků  křídy  v  rukách učitelů,  znovu opakované usilování.

Můj  Bože, prosím  Tě, chraň  moje nejbližší.  Pověz nám, jak všichni se můžeme uchránit  před vyprahlou pouští, před sírou slov, před sebou samými...

Dívám se ke hvězdám. Stříbrné sítě zachycují otázky po smyslu návratů, které Ty a duše dávno znají.

Dáváš mi  milost psát poezii. Jestli  mi dopřeješ zapsat tvůj vzkaz,  seřadím slova  tak, aby  ten, kdo  je vezme do rukou, věděl, že nebyl dán větší Tvůj dar než stálice láska.

Rozpoznej lásku, poznej ji včas.

Zatím  se  pokouším  jen  z  lidských  sil  vidět Tvé světlo,     zaplašit stín.

 

 

                        Choďte dnes kolem mne po špičkách

                       

                        Vystoupím ze sebe po špičkách,

                        nohama procházím po hřebíncích břidlice.

 

                        Vystoupím ze sebe po špičkách,

                        nohama překročím štítové kolmice.

 

                        Vystoupím ze sebe po špičkách,

                        slyšíš mne? Prosím, volám do nebe

                        a vhazuji telefonní mince.

                        Polož, Pane, své ruce na hřebínky střech,

                        ohýbej kolmice do čtvrtých rozměrů,

                        rozhýbej do hudby magnety země.

 

                        PRAVÍM VÁM: MĚJTE SE RÁDI

 

 

                        (Ze sbírky Váhy)

 

 

                *  *  *

 

 

    VÁHY

 

Oblohu právě  teď zjasňuje svítání.  Na cestu dolů,  která se    klikatí mezi  smrky a kapradím, svítí  poslední noční hvězda.  Z křovin uslyšíš ptačí probouzení.

Je ráno, brzy se rozloučíme.  Na tržišti slov hledají kameji, když hovoří spolu ti, kteří se navrací z večírku na kopci. Na   chvíli budou ještě spolu.

Štíhlé  dívky  se  proměnily  ve  zkušené  ženy, které si pro    dnešní  večer  oblékly  zlaté  náramky.  Vlasy  chlapců,  teď    šedivé, patří úspěšným mužům. Jak  všichni sebe v sobě nesem, je až s podivem. Někteří zase nepřijeli.

Zvečera  vypluly z  přístavu loďky  zapomenutého smíchu, celý večer  a celou  noc byli  rozjařeni. Sotva  pár slov prohodíš s těmi, s kterými se vídáš nejraději,  tak letí čas, který se s jiným tak vleče...

Teď jdou se svým učitelem, ostatní už odešli dřív domů  jako pokaždé, když se po letech nakrátko setkávali.

Napiš  a zavolej,  pak    se rozloučíme. Lodičky dřívějšího smíchu už stahují plachty.

Ze  skvělé  zářnosti,  z   tanečních  kroužení,  z  perlivých přípitků v broušených sklenicích,  ze zlatých míčků, jimiž si v  královské  míčovně  na  odiv  pohrávají,  převáží  pokaždé poznání:  až ruce  si se  všemi podáme,  domů půjdeme  my dva spolu, procházet tržištěm, kupovat bez slevy.

 

                       Váhy

                      

                       Mým očím se zachtělo zazářit

                       Tvé panenky se do mých propálily

                       Spirálou beztížnou stoupáme k miskám Vah

                       Virtuos smyčec hrál závratnou preludii

                       Ozvučil píšťalky sférických varhan

                       Chléb chutnal po mandlích v čokoládě

 

                       Dál už je kulička na vesmírném počítadle

                       Pohárkem vína otáčejí prsty,

                       v něm rozpustné perly společně upíjíme

                       ze šálků zlatě obroučkových

                       Pečetním prstenem jsme vkódováni

                       do dlaní a temniček dětských očí

                       Čas se rozutíkal do mozaiky okamžiků

                       Chléb chutnal po mandlích in naturale

 

 

                       Nebe je tajemná křišťálová koule

                       Souhvězdí Vah do vlasů schovává bílé nitky

                       Gobelín utkává vykřičník čas

                       Klíč odmyká, vcházíme domů

                       jak po setbě žeň, po noci bdění,

                       po vínu voda, po mandlích...

 

                       CHLÉB BUDEŠ JÍSTI, VODU BUDEŠ PÍTI

 

                       (Ze sbírky Váhy)

 

 

    ROVNOVÁŽKA

 

Na hladkou kůru osik, která se ztrácí v rtuťovitých lístcích,    promítá  jezero  chvějivé  zrcadlení.  Dva  lidé je pozorují.     Jejich sepnuté prsty rozhrnují čistou tmavou vodu, na hladině blízko obličejů sem  tam skáče vodní hmyz a  mihnou se křídla vážek, na nichž se lomí slunce  do duhy, jinak je neruší nic. Vnímáš klidový stav rovnovážný, očima ho nabíráš do zásoby.

Kdo by  věřil, že někde  dál povážlivě hřmí.  Roztřesená zem, dovnitř  spadlá,  zakrývá  jen  spoušť.  Jazyky ohně polykají stromy. Člověk svádí nerovný boj.

Klidné moře  se lehce čeří,  na obzoru se  už hlásí vlnobití.    Loďka  se  vzdaluje,  nezadržíš  ji.  Jen  třískou  máš čelit    tříštivým vlnám.

Udeřilo něco zlého, rozbilo  křehkou rovnováhu. Rozutíkaly se do  rozdílných stran  znělé tóny  umlčené, napnuté  a stržené struny.

Váhy zvažují tvoji rovnováhu. Nepatrný plíšek na jedné straně    vah,  a jeho  zledovění misku  převáží dřív,  než bys  čekal,    dřív, než  olověná závaží. Rovnováhu  porušila veliká lítost,    poraněná duše,  bezmocnost pomoci tobě,  pálící oči. Nepokoj, přelétavec  kmitavý, se  umístil do  pohybů bílých  a černých    labutí.  Srdce  je  rozštěpeno  na  dvě  poloviny.  Až nádech    absolutna  někdy odlehčí  spánkům a  očím, vetře  olej víry a položí do heřmánkových zábalů  ubolenou hlavu. Dnes ti pomůže přejít nad propastí beze ztrát.

Země je  letící celek, ze kterého  neubývá, nepřibývá. Hvězdy nad námi nepoznají,  že poušť žízní a jinde  je půda smyta na dno moří povodní. Vláha se  ztrácí v cituprázdné krajině. Jen březnovým dešťům odpouštíme opoždění, jejich mládí.

Když ty někoho opouštíš, nechybíš celku, jen jeden  člověk se přemístil a druhý slyší tvůj  smích jak zpod radlic,  srdečný smích, když  si právě sám  hlavu topí v  úzkosti. Kapku žluči láska nesklepává, neptá se a dál dává, nezištná a vysmívaná.

Listujeme  v  knihách  rad.  Mnoho  vzácného  bylo napsáno  a zůstává  nepřečteno,  jiná  moudrá  slova  byla přečtena, ale zapsána  v  lidské  paměti  ještě  nejsou.  Prokládáš písmena kresbami jako opěrnými sloupky  vlevo i napravo, jsi podepřen znalostmi  mnohých knihoven.  Sám jsi  šel dál,  dál  ve svém poznání, k Bohu blíž.

Zapisuješ  slova,  srovnáváš  je  a  nalézáš  rovnováhu. Když ucítíš s nádechem a výdechem v levé a pravé komoře celistvost svého  srdce, zapamatuj  si vzácnou  chvíli. Až  popíšeš, jak žena  s  mužem  jdou  a  neruší  je  nic,  jen křídla vážek s duhovými kruhy a lístky osik,  které zrcadlí voda, bude možná ta popsaná chvíle někdy někomu užitečná.

 

                               Rovnovážka váží vláhu.

                               Když předá se, jinde ubírá.

 

                               (Ze sbírky Oni netuší)

 

 

SLOVA VYSLYŠIVÁ

 

Z  modři  nebe  sjíždí  blesk.  Z  bílé  skvrnky  mráčku,  že    nepomyslel bys, proletěly roje včel nevšímavě kolem květů. Do očí  zakrytých dlaněmi  propaluje slunce  jiskrové ornamenty. Pochopení nepředstírá. Oddechový čas je čím dál kratší.

Jak  máme přemostit  vteřiny  a  dny, které  bortí skálopevná    slova jako křehké skořepiny, ptám se, dokola se ptám.

Sahám  do nejhluších  svých hlubin  a hledám  slova, která by     mluvila   k  Tobě,   Pane.  Prosím,   nenech  srdce  napospas    lukostřelcům jako zaměřované terče.  Znovu mě vyrušují jakési vnější povinnosti a tříští tajemnou sílu modlitby.

Hledači pravd  už postavili rozmezníky, kdo  Tebe, Pane, může oslovovat a kde svolili k  přihlížení. Mé ruce směřují k Tobě jako  stupňovité stříšky  pagody, jako  věže kostelíků,  abys uslyšel,  Pane, mlčky  psané zavolání.  Ukaž mi  kousek modři oblohy, čekankami namodřelé místo,  kterým vede cesta od Tebe na zemi a zachovává pro nás povzbudivý vzkaz: tudy prošli bez pohromy  lidé s touhou znovu dál a dál mít láskou rád.

Příteli, směruj moje myšlenky smysluplně, protože když nevíme kudy kam, jsou odstupy stébel  od sebe veliké a jitrocel jako by zapomínal léčit.

V odkryté  skříňce z třešňového dřeva  si prohlédni zažloutlé    sametky a stužky. Vlasy mladé  ženy tenkrát svazovaly a k nim byly oči mužů jako přišpendleny.  Potom jen po mračnech mohla ona poslat  vzkaz, jak jejich děti  rostou. Nový křestní list by  vítr  potrhal.  Pozdrav   polní  pošty  jako  nejcennější    připojila  bílá stužka  k  lístkům  myrty. Když  se shledali,    nestačila slova. Žádná slova nestačila.

Setři  pavučinu  ze  starých  listů.  Jsou  v nich zapomenutá   slova.  Prožitá  slova.  Dál  a  znovu  prožívaná.  Prokázaně    vyslyšená.

Když z modři  nebe projel blesk a ty  jsi zůstal celý, naznač lidem, chvějícím se bázní, jak jsi všechno dokázal.

Prosím,  Pane, naznač  nám, jak  předejít těm  okamžikům, kdy všechno visí na vlásku. Nauč nás je předvídat.

Dáváš mi pero,  jako by mělo prodlužovat čas  k  nadýchnutí k lehčím dnům.

 

 

                                Prozraďte, kde země slehlá

                                skrývá vás, slova vyslyšivá.

 

 

                                ( Ze sbírky Oni netuší)

 

 

 

KOLIK VÁŽÍ ČERNÁ KAPKA

 

Chodíš sem  a tam dokola,  obcházíš zatím neurčité  místo v stále menších kruzích, když začínáš hledat sebe. Bereš do ruky cihly  a horotvorné  oblázky, protože nechceš lecjakou vyhlídku.  Postáváš před horou knih vázaných v  kůži a brožovaných, rozpadavých a máš pocit,  že všechno  už muselo  být napsáno.  Jdeš dál a pozoruješ skleněné korálky  tak vypočítavě rozestavěné,  abys mohl po  nich uklouznout. Tak mladému se ti ale zdá, že dostat se nahoru na věž je  snadné   tak  jako  let   silvestrovské  světlice.  Přicházíš k prvnímu schodu  rozhledny a začínáš  hltat hebká slova,  jakými popsal  japonský básník  růžové sakury.  Z hvězdného  nebe se  ti zatočila hlava  a kroužil bys  s hvězdami o  závod v třpytivosti, když dojdeš na dvacátý schod. Zatím  je však málo vidět do dálky, tvůj démant  je ještě v  obalu hlušiny. Moci  ho vybrousit pomocí slov! Jak dokázali zapsat do šedočerných tragédií a do  písní dál jdoucích vln  tolik stýskání, tolik bolesti z nenaplněné lásky... Došel jsi do patra rozhledny, kterou postavili jiní, dál už chybí zábradlí, stoupáš  jen po žebříku,  na jeho poslední  příčce však zjiš uješ,  že smrky  zastiňují výhled  na modravé  hory, protože tušíš,  že tam  by měla  z mraků  vystupovat strmá úpatí, ozářená vycházejícím  a zapadajícím  sluncem. Musíš  je vidět  na vlastní oči,  tak  jako  sám  hledáš  odpověďi  právě  na tvoje otázky po smyslu, a tvoji  dychtivost dát a přijmout lásku.  Jen tak přitom zjiš uješ  vážnou věc,  že dřív  si neuměli  poradit s rozšířeným zlem,  protože  nerozpoznali  okamžik,  když  vznikalo, a nebrali vážně ty první,  kteří uviděli i jeho důsledky.  Stejně jako dřív jsou  lidé nepoučitelní.  Měl bys  o něco  zvýšit rozhlednu,  aby vystoupili do  výšek i jiní,  dáš jim tak  nahlédnout do prostoru mezi  Bohem a  zemí, kam  až jsi  sám krkolomně vystoupil. Sejdeš proto  dolů   hledat  vhodný  materiál   a  zkušenosti  stavitelů nespadnutelných světlých  bodů. Sestoupíš na zem  a zjiš uješ, že skleník tvého  poznávání je malý.  Přidáváš na hlasitosti  kytaře španělského flamenga,  jako by žádný  hluboký a vysoký  tón nebyl dost silný pro cit, který máš v sobě. Znovu vystoupit do výšky... Věž už je dost vysoká,  už převýšila okolní stromy. Uvidíš zelené pásky  trnkových keřů  a  planých  třešní, utažených  kolem beder země.   Blízko  tebe   je  slyšet   jakoby  posmívavé  trylkování a kroužení  ptačích dravců,  připomínka, že  člověk je  připoután k zemi, jen  jeho duše se  volně vznáší výš.  Vidíš, že ke  každé zeleni  přidal malíř  trochu jiné  barvy, abys  od sebe rozpoznal klíčící ovsy  a jetelové louky. Růžové  červánky připomínají syté lotosové květy,  které popsal indický básník  Thákur a vetknul je do vlasů dívkám jdoucím za podvečerů pro vodu, za vlahých večerů, plných  vzdechů  po  lásce,  za  vlahých  zelených  podvečerů, za kterých břemena na hlavě netíží,  protože na smluveném místě bude i dnes  večer  čekat  milý...  To  všechno  napsané si připomínáš a náhle poznáváš,  že potřebuješ vzkázat  někomu blízkému, že  na něho čekáš,  že všechno je jinak,  protože nejpevnější pouta jsou jen chtěná a  dobrovolná, že víš, že chybuješ,  když chodíš kolem svého nejbližšího  nevšímavě, ale nebude  třeba mnoha slov,  když jeden dává  druhému celého sebe.  Sestoupíš dolů, obohacen  tímto poznáním  podáváš vážně  ruku pro  všechny dny  nám dané na Zemi, znovu a znovu jako stvrzování  smlouvy. Co chceš hledat dál, když poznání  je tak  prosté: sám   život je  smysluplný dar,  proč by ho chtěli zatracovat? Když jsi stoupal  po schodech a  učil svoje děti, jak mají  klást cihly jednu na druhou,  a naučil je lidskou řeč, sám jsi hledal jen o kousek  výš a dál. Svým dětem chceš dát jen nejlepší, co  v sobě máš, ale když jim  chceš o tom napsat do památníku, nenalézáš zatím pravá  slova. Napsals ale všem lístek, že jsi  pro sebe i pro  ně postavil zábradlí o  něco výš. Napsals první báseň, jako bys vybrousil diamant výbrusem slov a svázal je do veršů.  Uchopils do ruky  měsíční paprsky, za  každým paprskem jsi znovu a znovu vystupoval  nahoru na věž, abys uslyšel vlastní duši.  Když jsi  totiž upřímnými  slovy prosil  Boha o  uklidnění rozmílavých  vln, uslyšel  jsi najednou,  že tvoje  duše je  sama bohatá  a seskupuje  slova k  zapsanému životu.  Má-li u sebe jen útržek papíru, tak jako měla  dřív jen proužek papyru, pošle všem vzkaz  tak stručný,  jako by  byl celý  naučný slovník  napsán na jedné  stránce:  mějte  se  doopravdy  rádi  a  přemožte zlé sny. Nalézat  a  vidět  před  sebou  stále  světlice,  které povznesou člověka nad malost, světlo před  sebou, světlo v duši. Co všechno jsi prožil, než jsi došel k  takovému závěru a zapsal do metafor, protože jinak by tento vzkaz, i kdyby byl napsán krví umírajícího mladíka ve  válce, ušlapali ve  zvířeném prachu, protože  lidé si zvykli  být  neteční.  Výtisk  je  na  světě  - tolik se raduješ, protože  tě stál  hodně  vydaného  citu, hledání  správných cihel k vyvýšení  rozhledny, a  nejsprávnějších slov,  že by  teď o  ně nikdo nestál?  Básně se prý  špatně prodávají, možná,  že se dají přidat  zadarmo.  To  je  zlé.  Prosím,  když uslyšíte nepodvodné verše, které vás osloví, které  vámi uvnitř zatřesou, osloví Vaši duši, vzpomeňte si  přitom na člověka, který je  psal, protože se s Vámi  podělil  o  vánek  zpod  duhových  oblouků, o hudbu modři z prostorů, kam  každodenně nepatříme a  kterou zachytil. Prosím, poděkujte mu, je citlivý a  zranitelný, protože vám ukázal kousek své  duše, která  možná může  jako samaritán  hojit rány a přidat harmonii.  Nezraňujte mladé  básníky rychlým  odmítnutím, oni Vám důvěřují a posílají  k ortelům svůj mladý svět.  Veďte je za ruku jako člověka, který si ještě nevyzvednul brýle, ale předpis na ně už  má. Pomozte  mu vyznat  se ve  spleti pavučinového  zákulisí, protože doprošovat se je ponižující. To nikomu nepřeji. Jestli Ty chceš, Pane, aby  byl úkol splněn, dej nám  k tomu, prosím, sílu, když jsi nám  dal krásný pocit ochutnávat nápoj  tvoření, jako by pero  nebylo jen  prostředníkem mezi  duší a  zapsanými slovy  na papír.

Báseň není podvod, zamysli se nad  ní. Kdybys byl v nouzi, hledal bys pomoc a volal po ní. Až se ti bude zdát zaslzený svět a slané kapky budou mlžit  tvoje oči, vzpomeneš si na  básníka, o kterého teď nijak zvláš  nestojíš.

 

 

                             Kolik váží černá kapka,

                             černá perla z šňůrky spadlá,

                             černá tuš na bělásčích křídlech

                             láskyplně vykreslená -

 

 

                             (Ze sbírky Uslyšet duši)

 

                *  *  *

 

 

    *

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    že jsi tenkrát rozžít směla

    ohně budoucích.

 

    Řekni, duše, kým jsi byla,

    s kým jsi tenkrát vymýšlela

    vlaky ještě nerozjeté.

 

    *

 

    Řekni, duše, s kým jsi byla,

    když ses tenkrát procházela

    pískem pozemským -

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    když se milost udílela

    rokům budoucím.

 

    *

 

    Řekni, duše, kým jsi byla,

    s kým ses tenkrát projížděla

    rájem s květenstvím.

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    když se věrnost udílela

    láskám živoucím.

 

    *

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    s kým ses tenkrát projížděla

    vlakem ještě bezkolejným.

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    že jsi ke mně domířila

    vlakem asi předposledním.

 

    Řekni, duše, kým jsi byla,

    s kým jsi tenkrát prohlížela

    bílé pláně nepopsané.

 

    Řekni, duše, s kým jsi žila,

    pro koho jsi připravila

    domy budoucí.

 

    *

 

    Řekni, duše, kým jsi byla,

    s kým jsi tenkrát listovala

    stránky dosud nepopsané.

 

    Řekni, duše, s kým jsi byla,

    když jsi tenkrát zažíhala

    krby budoucí.

 

    *

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    když ses vyhnout dokázala

    bouřím písečným.

 

    *

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    že jak žebrák u cizího plotu

    svou cenu jsi zapomněla.

 

    *

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    že jsi klid svůj utratila

    pro dny budoucí.

 

    *

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    ke komu jsi pohlížela

    citem vědoucím.

 

    *

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    když se úzkost odnímala

    hlasům třesoucím.

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    když se láska ubírala

    k břehům plovoucím.

 

    *

 

    Řekni, duše, proč jsi žila,

    proč ses tolik natrápila

    třesem zimničným.

 

    *

 

    Řekni, duše, kým jsi byla,

    že ses tenkrát postavila

    bouřím písečným.

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    jak ses tenkrát připravila

    k cestám budoucím.

 

    *

 

    Řekni, duše, kým jsi byla,

    proč ses tenkrát podivila

    láskám plynoucím.

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    že jsi vzdor všem uvěřila

    citům trvalým.

 

    *

 

    Řekni, duše, s kým jsi žila,

    že jsi tenkrát nemířila

    směrem zvoleným.

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    kam ses tenkrát probloudila

    s citem hledaným.

 

    *

 

    Řekni, duše, jak jsi žila,

    že jsi hlas svůj oprostila

    od slov falešných.

 

    *

 

    Řekni, duše, kde jsi byla,

    když se ruka podávala

    lidem tonoucím.

 

    *

    Dozví se tvá duše zbylá,

    že mou tak zvláštně prozářila

    světlem skutečným?

 

    Jak dozví se tvá duše zbylá,

    že má se pro ni narodila

    časem míjivým?

 

    Jak dozví se má duše zbylá,

    že tvá se kolem nakroužila

    vírem zbytečným?

 

    *

 

  I.

 

  Tanečník na kraji vratké palubové desky

  na parketu rozbouřených dnů,

  sám v černých džínách a v černém tričku

  dokončil otočku špičkou černé cvičky,

  dlaní rozrazil prostor gestem odmítnutí,

  v druhé ruce drží před sebou bílou masku

  tvrdou jako kamenné dlaždice pod koberci,

  holý sádrový odlitek masky ještě než

  dají mu rudé rty a harlekýnský límec.

  To jsi ty, moje podprahová jistota.

  Dřív do zeleně knoflíčky květů připínals

  před prahem úporných obav podobných lebedám.

  V roce sedmikrás zdály se být smysluvzdorné,

  tys měl však jiná vícenohá pravidla:

  že milovals mne, znamená to nic, vůbec nic.

  Rozemletá jistota jak rozsečená tráva,

  až hlína kolem lítá a kámen tluče do oken.

  Překvapené vteřiny stírají losy dnů.

  Odlož už masku dřív tobě cizí,

  bílou slupku latexových nátěrů,

  poodkryj duši možná jenom unavenou,

  zvedni štěrbinové hledí o kus nahoru.

  Zdlouhavé vteřiny stírají losy dnů.

  Špatná posádka nevylévá z lodi slanou vodu slz.

  Kam utíkají muž a žena před sebou

  a vklouzávají každý do jiných rozměrů...

 

 

  II.

 

  Tebe, Pane, se sepjatýma rukama prosím,

  pomoz mi uvidět světlo v černi dnů,

  když pod maskou vidím voskovou tvář, tenké rty,

  tvrdé oči, hlavu krátce střiženou...

  S tváří zakreslenou do diáře stránky otáčím.

  Založím vzkazy, uklidím svíce.

  Příští vteřiny setřou losy už jiných dnů,

  ty však v nich nejsi s bílou maskou mrazivosti.

  Nemluv už, nevolej přes zavřené dveře.

  Sesul se kartičkový dům, zůstává troskový stín.

  Nekonečno neukončí jedna nalepená maska.

  Tys to tak jistě chtěl, Pane můj.

  Ještě pomoz, prosím, vrátit duši tváři pod maskou.

 

 

  III.

 

  Tisíckrát učím se nečekat u okna,

  neslyšet klapnutí sousedních dveří.

  Když vidím tě přicházet z dálky potmě,

  úzkost je pryč, kámen tíživý ani nebyl.

  Proč týráš mě a chutná ti ta potrava.

  Ještě dnes poslali pro nás sílu,

  sami si podruhé duše své zahřejte, řekli.

  Starosti jsem pomáhala léčit hojivými oleji,

  vyrostla zášť proti mně jak hlíza kropená dešti.

  Jako bys hladil mě přes dálku,

  která nás do dna moří dělí.

  Vzpomeň si zalít fialku,

  až budeš připíjet na něčí zdraví.

  Nekonečně čekala jsem, už nečekám.

  Ptám se, kde je nekonečná láska.

  Co je láska bez konce se ptám,

  když barvy se rozutekly do světových stran.

  Tobě košilové proužky už nebudu vybírat

  a přikládat k nim rozmývané květy na vázankách.

  Od výloh odvracím tvář a do sebe se dívám,

  v duši se zvolna učím číst.

 

 

Nevěsta

 

Březový list právě dotančil vláčný tanec a přilípnul se na čelní sklo auta s bílými stužkami a zelenou myrtou. Všude kolem je měď a všude zlato listí, všichni kovolijci lijí zvony kráse na pozdrav. Nastavuji tvář skloněným říjnovým paprskům a sbírám do zásoby teplo posílané od Slunce na Zemi, proměněné do šarlatových listů, jako by se všechny kalichy naplnily rudým vínem. Alej zbrunátněla a zhnědla, kaštany zrezivěly. Vnímáš okamžik, kdy přítomná vteřina zdí podrosty zlatými cihlami. Ze slupky mlhy se vyloupnul krásný podzimní den, jiskřivý jako luskavé bubínky španělské tanečnice. Javory zrůžověly, jako by sis nasadil jiné brýle. Zatím mladí lidé nevědí, že svatební den je jen veliká přípravka na život. Zvláštní kouzlo zkrášlilo mladou ženu, dnes bílou nevěstu. Už překračuje rodičovský dům. V ruce drží bílé růže, které ještě před chvílí rostly ze stonků v zemi. Okraje bílých plátků jsou růžové, jako budou vzpomínky na dnešní den, do opačných konců plátků se rozlila z květních kalíšků vzhůrustoupající zeleň jako z kalichů všednosti, jako připomínka polarity života, jen tak pro úplnost, protože dnes jsou šťastní, úplně šťastní. Na stolech jsou urovnány malé koláčky. Ani nespočítáš, kolik jiných naplnilo rozdávané bílé košíčky. Vonivá myrta jako smaragdová jehlice, vždyzelená a upravená do věnečků, spřádá nitky tradice. Veliké přání, uvnitř vzniklé, potěšit vás, a důvěra, s níž jste mě požádali o verše na svatební oznámení, dala mi sílu znovu oříznout tužku. Ještě týž den, když kapky vody omývaly všechny jiné prožitky dne, soustředily pěnové kapky abstraktní představu napsat vám něco krásného do konkrétní bělosti bílého papíru s řádky zdobných písmen, že dokud se budete mít rádi, nemáte se čeho bát. Všichni vám potřásají rukou a přejí všechno krásné, ale maminky by vám navíc daly kus ze sebe. Matka je s dcerou spjata zvláštním poutem, proto ví, kdy je dcera velmi smutná, ale musí umět i nevidět. Jen Tebe, Pane, může prosit, abys mladé lásce přál. Dlouho se matka strachuje, jestli byla její prosba dostatečná. Zdá se jí, že to bylo docela nedávno, když bílá nevěsta, tolik prokrásnělá, se závojem zvednutým nad čelenkou, vystoupila ze svatebního auta jako ze zlatého kočáru, a žena, která stála na schodech a vítala mladý pár ke svatební hostině, upustila na zem hladký bílý talíř, aby nechyběly střepy pro štěstí. Kolik čirých sklenic by matka pro ně ráda rozbila. Do očí jí padají kmitavé paprsky všech možných možností, které jako zaběhnuté ovce zahání zpět, do zákrytu, do jasných obrazů třešňových alejí. Ještě dlouho vidí v dceři dítě, které by měla chránit. Pokoje jsou jakoby plné dceřina hlasu a pobíhání, jako je mušle plná zvuků moře. Hedvábné nitky vztahů jsou napínány k přetržení, protože dcera už je dospělejší, než tušili. Jen zdánlivě se pod skloněné větve stromů uzavírá ticho, které je ve skutečnosti rozechvělé a přeplněné slovy, i ty je uslyšíš. Potichu Tebe prosím, Pane, dopřej mým blízkým stálou lásku a chraň je, prosím, chraň. Potichu Tebe prosím, a jestliže mě uslyší i jiní, řeknou - co si to zas maminka pro sebe šeptá... Až jednou budou zas jeřabiny dozrálé a šípky se budou rudě lesknout na keřích, bude ti připadat, že tenkrát byl ještě zlatější den, javory růžovější a bělejší závoj nevěstin.

 

 

Tužkou na bílém pergamenu

proměním své jméno ve jméno Tvoje

Až otočím klíčem ve dveřích k neznámému,

budu si pro Tebe dobré přát -

 

Tužkou na bílém pergamenu

proměníš své jméno ve jméno moje

Až otočím klíčem na cestě k neznámému,

budu Tě chránit, čeho se bát -

 

         * * *

 

 

MALÝM BÁSNÍKŮM

 

         * * *

 

MALÝ BÁSNÍK

 

 

Příroda je podivná,

z tajemství si staví domy.

Kroutíš hlavou, jak to chodí:

Jednou sněží do běla,

jindy sluncem zatápějí

poletaví bělásci.

Mají křídla jako papír,

můžeš na něj kreslit, psát,

na to, čemu nerozumíš,

básníků se dotázat.

Dávno snílkové si představili,

že budou létat a nebudou se bát.

Dlouho potom inženýři spočítali,

jak letadlo má vypadat.

Naučíš se sám číst knížky,

a pak možná sám je psát.

 

               Kolik váží černá kapka,

               černá perla z šňůrky spadlá,

               černá tuš na bělásčích křídlech

               láskyplně vykreslená.

 

 

                * * *

 

   HEŘMÁNEK

 

Všude zlato, všude vůně,

copak tady někdo stůně,

že tu voní lékárna?

To se naše Barča malá,

naháček košilatý,

v heřmánku vykoupala.

Nádherně se přitom smála,

že si poprvé úplně sama

až na olejíček dosáhla.

 

Květ se zlatým terčem uprostřed,

útlé bílé tanečnice

v lístcích barvy konipásků

poznali jsme: sladkohořce voní

po medu a po ovoci.

 

Baletky si sborem řekly,

že dotančí vánkové chvění

a uloží šátečky plné slunce

do zlatých čajů ve sklenici.

 

Až bude někdy bál,

až bude dětský karneval,

oblékneš si sukni bílou,

heřmánkem odloženou

a zlatožlutý klobouček.

Snad bys nešla za heřmánek,

parádilky usoudily, vždyť

první cenu má kopretina jistou.

Kdo vzpomene na heřmánek...

 

Sluň se a pak oslňuj

balzámy hojivých slov,

heřmánky řekly, a nelituj.

 

               Zabořit čelo do voňavých heřmánků!

               Až roztok je přesycen,

               zrodí se krystal.

               Pošli to dál!

               

 

         * * *

 

     KRTEK

 

 

Krtek má jít do školy,

nemá ještě úkoly.

Jak si má psát abecedu,

když nesvítí v krtčím hradu,

v jejich bytě bez oken,

žádná lampa, žádná svíčka

pro očička krtčí,

skrytá, hodně maličká.

Samou starostí mu tečou slzy.

Hostina se přitom chystá.

Zdálky cítí: Večeře se nese,

na stole ji hmatá rypáčkem.

Spěchej potom do postýlky,

budeme si na polštáři povídat,

že jistě naučí se slepci číst,

pohádky svým bráškům předčítat.

 

                  Vyťukáváš kovadlince

                  třmínek, strunný perořízek

                  potmě, dřív než rozsvítíš.

 

         * * *

 

   LABUŤ

 

Přijeď, loďko bílá, připluj blíž,

připluj, labuti bílá, po jezeře,

ať tě pohladím.

Přijeď, loďko černá, připluj blíž,

černá labuti, připluj po hladině,

ať tě pohladím.

Vodní královna má nalomené křídlo,

jak na podzim odletí?

Vznešené čisté bílé peří,

dlouhý krk a křídla baletivá,

až odletíte, čím vás nahradím?

Když napíšeš báseň o labuti, že

čeká se zlomeným křídlem na jaro,

budou lidé znát ji.

Když zapíšeš slova dětem,

že o starosti se s nimi podělíš,

zazpívá labuť krásně jako naposledy,

básníkovu nejkrásnější píseň labutí.

 

               Jakpak máš pospravit

               zhroucené hvězdy černou díru,

               bolest, prázdnou tíhu gravitace

               sám bavlnkou látající -

 

 

 

         * * *

 

   LAMPA

 

Zlaté světlo tvojí lampy

oživilo pohádkové skřítky.

Dočetli jsme a nechce se ti spát -

Zhasni už a budeme si povídat.

Když svítili lidé jenom loučí,

také nedalo se večer číst,

natož knížky, těch bylo málo.

Místo svíčky - žárovičky

musel si pan Edison vynajít,

aby mohl večer dlouho číst.

 

Nevyhaslé hvězdy září jako Slunce,

jenže z velké dálky,

jako lucerničky světlušky.

Jejich světla studená jsou, nehřejí.

Zato Slunce, to je lampa,

svítí a zahřívá Zem.

Že by mohlo zhasnout Slunce?

Za kolik let to asi bude,

to spočítat nesvedem.

Lidé si pak sednou do kosmické lodi

k cestě modří jiné slunce vyhledat.

To už ale budem spát, dávno spát,

mezi hvězdy na nebesích

naši Zemi budou jiní počítat.

 

             Báseň postav nad Zemí,

             abys na Zemi mohř žít.

             Každý den dýchnout

             na zesláblé pero,

             aby se rozpomnělo.

 

         * * *

 

    NA BRUSLÍCH

 

Přišla zima, padá sníh,

budem jezdit na bruslích.

Zmrzlý rybník diváky má:

táty, mámy s kočárkama,

také vrabce ve větvích.

Brusle jezdí levá, pravá,

píše čáry tam a zpátky,

lehce krouží obloučky.

Kluci pádí za hokejkou,

štěstím září: gól je v brance!

Kdo se o to přičinil?

Přece čtyřlístkové tvary, které

na led brusle vykreslily.

Až roztaje sníh a na hladinu

se vrátí pírka kačenky,

břeh porostou trojlístkové stonky.

Možná najdeš mezi nimi čtyři lístky

do čtyřlístku srostlé pro štěstí,

jak je brusle dětí v zimě

jen tak na led předkreslily.

Hledej ho a dávej pro štěstí!

 

      Brousek brousí brusličky

               na ležaté osmičky.

               vykrouži je dvakrát křížem -

               čtyřlístkové stonky zmůžou

               vybruslení z horké kaše.

 

 

         * * *

 

    PÍSKOVÝ HRAD

 

Když jsme byli ještě malí,

s pískem jsme si rádi hráli.

Stavěli jsme hrady s věží,

mosty z dřívek nad vodní strží

k bráně, kterou střeží vojáčci.

Pekli jsme jim bábovičky,

když mohli být hladoví.

Kolik oken měl ten hrad?

Umíme to spočítat:

Deset prstů k tomu máme,

těmi písek z jamky nabíráme,

zkoušíme ho tvarovat.

Pět okýnek v prvním patře,

čtyři okna nad nimi.

Kolik bylo oken věžních

tam, kde princezna bydlí?

Jedno patro, druhé, třetí,

drak do něho nedoletí.

Už to máme spočítané:

Jen v jednom okně vyhlíží prince,

jako smutníš po mamince,

než zazvoní u školky.

 

Já jsem teď už veliký,

už ovládám knoflíky

tatínkova počítače.

Jedním spínám: Princi stůj!

Druhým dostavuji hradní věže.

 

Až si budou velcí hrát,

zrnka písku přesypavá

můžou stále jako hvězdy

nekonečně počítat.

 

 

 

         * * *

 

      PÍŠŤALKA

 

Proč konvička píšťalku má,

proč píská si, když vaří čaj?

Proč píšťalku má jako rozhodčí,

než klukům doodpíská turnaj?

Když jezdívaly vlaky do cizích zemí

pro čajové lístky a pro koření,

před tunelem zapískaly,

aby zaplašily strašidla.

Kluci vlakům zamávali,

a vsadili se o píšťalku,

odkud kam si jedou pro náklad.

 

*

Vlakům jedoucím sem a tam,

do dálek znějícím píšťalkám

přiznám se, dál stejně závidím,

anebo to zapírám.

 

 

                   Když pevné body uletěly,

                   honěnou hru hrají.

                   Ozvi se jim, najdou si tě,

                   blízko být se zdají.

 

 

 

 

         * * *

 

    ZVONKY

 

Kdo to na nás asi zvoní,

že by přišlo z dálky psaní -

to jen rampouch spadl z výšky

a zazvonil na kalíšky

bledulí a sněženek,

aby rozběhly se strání vzhůru

po beráncích ovce bílé

a zvonily, že jaro přijde.

V každé věži zvoní zvon:

Je to shon otevřít jaru okna!

Modré zvonky broučky honí,

aby už šli pod list spát.

To jen ty rád vymlouváš se,

že hodiny se zastavily,

budík nechceš poslouchat.

 

              Když roztál sníh, který dřív

              tajíval holou zemi,

              našel se ztracený střevíček.

              Růžový koniklec, zvonivec odstínů,

              oznámil jarní zmrtvýchvstání.

 

 

         * * *

 

    TELEFON

 

Kdopak tě to volá zblízka,

abys rozběhla se sama

rovně jako mladá břízka

a nebála se prvních krůčků,

když maminky vás hlídají!

Jen se děti chodit pokusily,

hned objevily telefon.

Jak se lidé domlouvali,

když babičky nevolaly:

Jak se, broučku, máš?

Řekni si: Jsem neposeda,

který rád telefon zvedá,

když už sám měl dávno spát.

 

Ještě chvíli povedou vás

maminčiny ruce,

potom jako motýli

do světa se rozletíte.

Básník také svoje básně

dlouho vodí za ruku.

Nejdřív pro sebe je píše,

potom pouští po větru.

 

*

Až budeš cítit svazující uzel,

že zakrývá ti oči tma,

mávej šátkem kytkovaným,

zvedni sluchátko a zavolej!

 

             Duše zná slova, která

             tam i zpátky oscilují,

             za nimi je jen křehké zázemí.

             Těm, kteří jednou uslyší je,

             se něhou v srdci odmění.

 

 

         * * *

 

    LVÍČEK

 

Levá, pravá, šelmo dravá,

ty žes sám byl malý tygřík,

plyšový lev do postýlky

jen polštářek na hraní?

Teď tu kráčíš po kleci,

v cirkuse máš někde doma.

Že tě takhle ochočili,

tyčí, hákem přinutili

packu kolem podávat!

Pán pouště a zvířat král,

všude abys uhýbal!

V manéži jsme sami byli,

jako klauni padali jsme,

v duši ale zůstal král.

 

Jak je směšné klopýtnutí,

jak pobaví klaunův pád!

Kdyby klauni se jen smáli,

a bolestivě nepadali!

Copak ztrácíš něco smíchem?

Poztrácíš lví hrdinství,

když je v duši smích i král?

 

*

Když s lvíčkem hrají hokejisti,

mají sílu za pět pěstí.

Kdyby třeba nevyhráli,

lví hříva je stejně chválí.

 

         * * *                

 

V E Č E R N I C E

 

I.

První hvězda večernice

zornice má plné slunce,

zalétlých slov o věrnosti

v nekonečnu plavých svící.

 

Jak objevils trojnásobky biče,

tři ebenové tupé tyče

náhle ukončené lásky

pro mne nečekaně najednou?

 

Předtucha s havraními lesky

rozevřela ruku, upustila břízku

vrostlou v podvrcholu nad skalou.

U nebe jsi donedávna stál.

Krok zdál se vcelku jistý...

Do nepoznaných jícnů padáš dál a dál.

 

První hvězda tanečnice

blesky metá pod střevíce.

Tolik námahy už výstup stál...

Zahřívání háďat bys už rozpoznal?

 

II.

Večer ztmavnul.

První hvězda večernice

sester má zas na tisíce.

 

Nelistuj už úzkostnostmi,

nastav dlaně zapadavým sluncím.

Po nich sílu dostávat a posílat...

Zlom na sloupu už břečťan uschoval,

jako by věk Vodnáře k nám vstupoval.

 

Možná zachycuji zlomky Velkých dění,

první sněhy a jejich jarní roztání.

Jemně nastavuji tvář a cítím:

vůle k životu je všude,

v kapce rosy, v chvění světla.

Kdo zradil, musí přijít na to sám,

jen co odvalí kámen sveřeposti...

 

První hvězda večernice tuší:

Zavládne velkorysost duší

po další dva tisíce let.

               

 

         * * *

 

Včas

 

Do číše života vložené hrací kostky

pod dohledem Labutě a spol.

někde někým promíchány (maličko i mnou?)

k x-tému vrchcábu napjatě vyčkávají.

Travěnky povstaly na kolínka.

 

Kostky jsou vrženy...

Travěnky pokorně poklekly na kolínka.

 

V bezedné sklenici míchané naše kostky

falešným hráčům posloužily...

Další bod válečné polopřímky se odehrál

na zemi zvůlí obeplujné.

Travěnky ulehly pod kolínka.

 

Až rozšifrují bojácné šustění trav,

pokleknou děkovně za poznání,

že by mohlo být úplně nenápadné zrození

posledního člověka na Zemi.

V HODINĚ DVANÁCTÉ

travěnky povstanou nad kolínka.

 

         * * *

 

Chléb, mléko a med

 

Po tisíce let se peče chléb,

pije mléko a sbírá med

po kláscích s desítkou zrn,

po stružkách běloučkých vln,

po kapkách z medových luk.

 

Po tisíce let sytil chléb,

mléko i med

sebraný po kapkách,

vytrysklé po stružkách,

pěstěné po zrnkách.

 

Cíp lesa jako smaragd

vklíněný do zlata ovsů

naklání větve závlažné

jako brčál jetel stříbřený rosou.

 

Minerálka se pstruhy zde tryská.

Řeko, bystrá u pramene,

čirá jak krystalky ledu,

v pomněnkách zrozená,

máš bahno, slepá ramena,

mastná oka, leklé ryby.

Kde je křišťál u pramene,

duha brusu sklenice?

 

Mlýny věčnosti,

chléb vámi protéká.

Posněžený mlynář laská zrna.

Mlýny věčnosti,

pomalu melete.

Jak mohu vám odpustit,

že dopustit mohly jste

stržení větrných mlýnů lidstva,

sny o míru podávané ruky.

 

Nevidoucí zbrojíř laská čepel

a hrot vpíjí lstivý jed.

Pyramidu, katedrálu, kámen skvoucí

černá vdova žaluje.

 

Tisíce let se peče chléb,

pije mléko a sbírá med.

Právě tak dlouho po kapkách,

po zrnkách, po stružkách

pěstoval člověk sebe.

Když shromáždil odvahy

na přechod Viktorčina splavu,

měl přejít Viktoriin vodopád.

A vykonal.

 

Řeka, stužka měnná

kloktá věčný kelímek.

Kroužek vláhy voda píše:

pramen, potok, moře déšť.

 

Tisíce let nás zde na zemi

úroda uživila,

tisíce let nás zde na zemi

zloba nezlomila.

 

Dnes krájím chléb,

s máslem a medem ho dávám dětem.

Házím kotvu do kamínků jistoty

a nosím ji u sebe v miniatuře.

 

 

         * * *

 

Růže

 

Znovu se šípkoví bíle rozpažilo,

nevěsty šeptají tajemná slova:

Sudičky Pythie podpíší křestní listy

jak předběžci na drahách duší i těl.

Z cívky citu odvíjíš němou nit,

v rukou ti zůstane nesmotána.

Upřádej z vřetena citu nit,

tvá důvěra bude rozpoznána.

 

Perpetum mobile Raka i poledníků

kolíkuje zem

pro trnovou skruž i kružnici růží.

Mou rovnoběžku křižují jak hazardní hráči.

Sboristé zakletí do mlčení slov,

čekáte hluší na komorní A,

do ladičky už vdechlo je jarní tání.

Opouzdřený výtrus zloby

přesmykne bezkrevné podhoubí

do brunátných tváří.

 

Na bílé planině jsou rudé šípky jediné pozdravy

zástupům bez konce bělomořských plání.

Po vločce sněhu poslali mementa mori...

Kam jinam uschovat víc než řekli za dosud let -

do mezidrah atomů deset na minus čtrnáctou

smrtihlavých metrů, očím nikdy k rozpoznání.

Můstky spadlé nepomohou k překročení,

ledový pot je ve zdech nářků.

Sudičky Pythie, to je váš varovný prst?

 

Má jiná polovina se rozhodla už déle nečekat.

Cívka citu proráží nízké nebe, šedou pavučinu.

Smotej do klubka potomkům vzkaz,

že klatbou je mlčení slov!

Proč otvírat deštník před poselstvím kapek

poslaných ze smrtihlavých pustin

v lahvičce veliké na minus desátou metrů...

 

Jak sněhové vločky zas okvětní lístky opadaly

do konviček šípkových čajů.

Mou rovnoběžku promysli a domaluj

důstojné erbovní růže.

 

 

 

         * * *

 

Obsidiánový nůž

 

Pomoz mi, pověz mi,

na kterém schůdku se ti zatočila hlava

a řekl sis: Výš stoupat nemusím.

Na dlani chlebová kůrka

ohraničuje krajíc mých dnů.

 

Pomoz mi, pověz mi,

ve které spletitosti slov a cizích pojmů

jsi rozpoznal zrcadlo svého

složnokvětého intelektu?

 

Tisíc schůdků, kamenů neschůdných

cení zoubky - a nahoře ve svatyni

čeká obětník a obsidiánový nůž.

Stokrát si nech projít hlavou

mnohočetná zaklínadla.

Tisíckrát vyřkni prosebníku:

"Chci Slunci pohledět do tváře."

Tisíckrát pros, srdce neobnoví

odumřelý splav, zastavený puls.

Obsidiánový nůž si Slunce neusmíří.

 

Pomoz mi, pověz mi,

nemám odvahu vstoupit do svatyně.

Je líto mi rukou, které tesaly

tisíce hadích stupňů jedových.

Srdce vzal do rukou obětník

a podžal je obsidiánový nůž.

 

Pomoz mi, pověz mi,

na který stupínek mám vystoupit,

abych viděla do sebe i na zemi.

Jen neříkej, že pětistý schod

je jediný bod rovnovážný.

 

Pomoz mi, pověz mi -

nemůžeš, neumíš.

Jsi uschován za zdí

z cihliček slov: "Jen výš, jen výš!"

A jináí slova se rozjela

na kolečkových bruslích,

krouží jako můry kolem plamene,

doléhají, dotírají:

"Tam nahoře je jen složitá prázdnota,

obětník a obsidiánový nůž."

 

Svělý, smělý kosatče,

pyl skrápí tvoje blizničky tak,

že jinam ani padat nemůže.

Z tvé výmluvnosti samosprašné,

jasnozřivé, plnokvěté

se nový člověk nenarodí.

 

Padám dolů, stoupám výš,

objevuji novou hvězdu

a zapomínám násobilku.

Prohlížím tvoje hybridní výpěstky

a trochu přestávám po nich toužit.

Tesáš si z mramoru výlučný pomníček,

zatímco dostávám od dětí květy.

 

 

         * * *

 

Svoje děťátko hladilas, Matko Maria, jeho růžová chodidla,

dlaněmi jemně, jako když od moře vánek zavane pouští.

Láskou v každém doteku chránilas svého maličkého Syna

před těmi, kteří by rádi slovy a kamením kamenovali.

I naše děti chraň před zlobou zlých, laskavá Matko Maria,

a nauč nás milovat mateřskou láskou ochraňující.

 

Lněná plátna bělilas, Matko Maria, jako bys tušila,

že jednou je ovineš pietně kolem svého Syna.

Když jsi je kropila, za každou kapkou Tvoje slza spadla.

Chodidla Tvého Syna pálil písek i přes řemínkové sandály.

Písek, který mělas v očích z obavy o Syna, Matko Maria,

naplnil pohár, do kterého i my sůl ze svých očí vsypáváme.

 

Dlaněmi vtíralas vonné masti a palmové oleje, Maria Matko,

do chodidel, pro která, kdyby ožila, bys celou sebe dala.

Kdybys moře byla vyplakala, vánek z něj nesvlažil Synovy živé rty.

Veliká víra ve Vzkříšení dala Ti sílu se protrpět společně se

Synem nejvyšší obětí, Svatá Matko, Maria. Tebe znovu prosíme,

z tvé víry a veliké lásky dej světlo našim duším, Matko Maria.

 

 

 

 

* * *

 

VĚK VODNÁŘE

 

  Čím víc ho voláš,

  tím víc se vzdaluje,

  sám nikdy nedosažitelný.

 

  Po příkrosti vzhůru stoupáš,

  zašlapáváš žhavou přímku Slunce

  do nevyřčených slov.

  Slídové šupiny jsou nehybné třpyty,

  sály s ovály zrcadel,

  nehmatné pulzy v obličeji.

  Stoupáš kamzičími kroky výš,

  kde motýli přeletují protěže

  až k modři hořců, do projasněné zeleně,

  k jezeru skrytému u nebe.

  Schovávat se už nemusíš, protože

  horské ovce samy bázní znehybněly,

  podobné kamenům nešly pít,

  jako zmrtvělá srdce bez lásky...

 

  Zastav se, chvíli stůj -

  Roztoky vzpomínek se hned nerozplynou

  v čisté vodě ponorných řek.

  Marně se ukrýváš do pouzdra námahy,

  za kapky potu na čele

  a nemáš ani čas položit ruku do kopretin,

  do růžových lístků jen půlkrok od cesty.

 

  Spíš by se planety spolu domluvily,

  než ty řekl bys - zlé zapomeň,

  to patří do řeky zapomnění.

 

  Proč zase ticho, ticho odvyknuté,

  jen auta jezdící sem a tam.

  Proč za hromového ticha

  novou hořkost poznávám

  přes slzy, zrcadla tmavě šedých stínů

  pod očima, pod čelem.

 

  Vklouznout do jiných rozměrů,

  duši mít způsobilou k cestování

  spirálou duchovnou dál a výš...

  Kdo v znamení má Bohu být blíž,

  jednou ho objeví úplně u sebe.

 

  Až vítr bude honit kapky deště,

         z nebe spadlé provázky schová

  do mokrého listí.

  Až zase budou zlatě svítit modříny,

  zvedneš potom ke všem krásám pozvánku?

 

  *

 

  Už nikdy neochutnám s tebou

  kávu ze stejné konvice.

  Nikdy už neuslyším

  tvoje povzbudivá slova.

  Jako stín ojíněných kopretin

  jsou černé oči na záložce v knížce.

  Po nich dál posílej vzkazy,

  že smíme zůstat člověkem...

 

  *

 

  Simulujte dnešek dál za stovku let,

  vložte dnešek do paměti disků

  a založte disky živých Vesmírů

  do počítače Země:

  kde najdete závan tak zlovolných dechů...

  Vesmír sotva řekl by:

  Dál už nechci s vámi bydlet.

  Jenom rozpínám se a zase zanikám.

 

  Simulovali dnešek na zítřek

  a nevěřili věštbám spočítaným.

  Už dřív to ale tušili,

  dávno před příchodem věku Vodnáře.

 

  *

 

  Čím víc ho voláš,

  tím je ti bližší,

  sám o sobě nedosažitelný.

 

 

         * * *

 

Posmrtný věnec kupuji

 

Život se uzavírá,

hořkost je dopita.

Dech k minutě další je tišší a tenčí.

Poslední letokruh doplnil kružnici,

lýko cév odmítá mízu.

Splav temně rudý zpomaluje tok,

zlomená lodyha sklání se níž a níž.

Hladina nad tebou se úplně uzavírá.

 

Kde je ten okamžik,

kdy člověk zemře usmířený

a bez pocitu dluhu -

 

Ruka zmrtvělá neopětuje stisk,

ústa zemřelá již neodpoví.

Hladina života se právě teď uzavírá.

 

Jsi rád, že jsme tu?

A otec v náznaku přikývnul naposledy.

Život se naplnil.

Jsi mrtvý, v nás žiješ dál.

 

Život má svoji tečku,

podlední vjem, poslední dech.

Takový zákon je, prý spravedlivý.

Jak přijmout mám poslední letokruh,

pod nímž se hladina rozevírá?

 

Posmrtný věnec kupuji z čerstvých růží.

Slzový déšť zaclonil oči ve výhledu,

rozostřil zbylé zbytečky z člověka pod květy -

nejlepší oblek a bílou tvář.

Z životné vzpomínky, krajnice bytosti,

udělá zvětšeninu.

 

Posílám poděkování za kondolence

s lístky okvětními tíhou svěšenými,

vyrostlými z půdy černé,

linky základní.

 

Posmrtný věnec kupuji,

z pravých růží ho budeš mít.

 

Potěš kyticí kopretin

dnes mrtvého zaživa!

 

 

 

Pozdrav

 

Plaše se vemlouvám

do tvého vědomí,

v zármutku počítám

zbytečná slova,

nadějné úsměvy,

laskavé pohledy.

Polibkem potvrdit,

prstýnkem dotvrdit

nám se nezdařilo.

 

Plaše se vemlouvám

do tvého vědomí

pozdravem zbytečným -

blahosklonně neodmítej.

 

Kdo ví, do kterého vědomí

budeš se vemlouvat

pozdravem zbytečným.

Já ti to nepřeji.

 

Mít komu poslat

alespoň pozdrav.

 

 

 

   D o s l o v

 

 

   Již čtvrtá sbírka veršů autorky,  která navazuje na tři křehké    knížky  její poezie  z let  1992 až  1994, působí dojmem úplné    koncentrace na vnitřní život introverze, je zklidněnou reflexí    vnějšího světa.  Sem může vstoupit pouze  takový čtenář, který je připraven závažnou a hlubokou četbou české klasické moderní poezie, zvláště  je-li blíže obeznámen  a pronikl-li do  klíče básní  Vladimíra  Holana.  Zvláště  tato  poslední poezie Věry Ludíkové,  vydávaná   konečně,  jak  si   již  básnířka  dávno zaslouží, profesionálním nakladatelstvím, působí dojmem zralé, hotové,  ba  definitivní  tvorby  spisovatelky,  která má plný nárok  na to, nejen aby  byla představena, ale aby plně uspěla u duchovně založené části naší  literární  veřejnosti.  Takové poezie, jako  jsou verše trvalé hodnoty  z pera Věry Ludíkové, není  mnoho  ani  v  české  literatuře  tak bohaté na básnické zjevy. Proto pro křehkost tohoto žánru, který dnes žádá pouze komorní  okruh čtenářů,  by  měl  básnický zjev  Věry Ludíkové najít si své místo v české literatuře, které si zaslouží. Tiché zamyšlení,  které její  básně vyvolávají,  formální i obsahová opravdovost,  kterou se  vyznačují a  jejichž jsou  organickou součástí, tvoří a dotváří styl a žánr této části kultury, dnes opomíjené orientací většiny společnosti na konzum.

 

                                           Dr. Josef Lebeda