Jarmila Králová

Emauzy

Ze smutku omytá tvář

vidí zas jasně zlaté špičky,

zlaté hroty obnovených věží.

Emauzský klášter bez zvonů

neruší teď nic.

Cítí a vnímá předjaří

všude kolem Vltavy,

vůni nejsilnější,

vůli k novému životu

všech pupenů a lístků vrb i topolů.

Jezero Maligne

Je po bouři.

Ztišené jezero jako zrcadlo

blankyt nebe odráží,

jehlánky smrků

a smotky beránčí vlny na obloze

vydechují mír.

Po útesech skal chceš stoupat výš,

přitom na hladině jsou ti nadosah.

Budislav

Tuší na bílém pergamenu

běží cesta

za okrouhlé kopce,

za smrčiny, za jedle

schovává se a klikatí,

jako by ji maloval

starý čínský Mistr.

Orchidea

Vstupní bránou do světa krásy,

do grandiózní světelné říše

všech barevných tónů a kombinací,

do říše jemných oscilací,

silných emocí a vůní

vstupují hrozny květů orchidejí,

hledači i znalci harmonií.

Věra Ludíková

Praha

Hradčany a všechny věže,

všechny kopule a perly bání

obkružuje stužka Vltavy.

Nachy na domech pod Petřínem

a na Vyšehradu střídá lampář.

Proniknout chceš až k duši,

k vrstvě nejhlubší,

zachytit si přeješ podstatné,

námět pevně uchopit jako Paul Cézanne

a do chaosu pocitů vnášet řád.

Ze všech stran i úhlů nádherná a sličná,

v barvách hledáš harmonii,

smysluplnost hledáš.

V uličkách je zachyceno tvé fluidum, Praho,

v tvých zdech je zapsán kosmický řád.

Sluneční paprsky řeka láme,

aby je vracela zpátky nahoru,

bohatší o lidskou zkušenost,

o poznání Milosti tvorby, o naději

posílá poselství do Kosmu dál…

Věra Ludíková

Zrození z prostoru

Vylovil rybář

z hlubiny času perlu.

Bosonohá, prostovlasá

pluje sama prostorem.

Modrá planeta bájemi opředená,

vynořená z velikých tajemství,

ještě plná prvotních chvění

vyloupla se z časoprostoru,

z neznámých strunných znění,

ze stejných molekul a prvků,

z dimenzí, jež jsou nám skryté,

ze slov: staniž se, Země, buď!

Do blankytných sárí odívá se,

zdobí šperky z jantaru,

z měsíčních paprsků má šat.

Tam někde – v krajinách

nám jen málo představitelných

se z nitek oscilací

mušelín hmoty utkává.

Lotos ji zdobí tisíci plátky,

tisíci plátky zduchovnění

se zdobí námi poznatelný svět.

Z modrých vln a bílé pěny zrozená,

stvořená dotekem Božské síly…

Ze všech pórů, ze všech puklin země

tryská radost,

rozdává živnou půdu pro život.

Roztomilá, usměvavá

s dolíčky na tvářích,

modré žilky na snědé pleti…

Prostor a čas námi vnímatelný,

vynořený z rychlostí světelných,

z hlubin časoprostoru

obtéká nás jako všudypřítomný

věčný proud vodních kapek

všech vod, všech moří dál.

Z prostoru vyloupla se

planeta Země jako žena,

zrozená z žebra Adamova.

Tolik modří, tolik jasu

tryská zevnitř obrazu –

z Božských odrazů,

z velikých darů milosti tvorby… Věra Ludíková