Esperante

 

Ze současné české literatury

 

Věra Ludíková

 

Pošli to dál I

 

Pošli to dál II

 

Pošli to dál III

 

Uslyšet duši

 

Z Literárních novin

 

Příspěvky do knížky Pošli_to_dál

 

Rozhovor pro Astro

 

Na_výstavě Svět_knihy 2003

 

Literární noviny o_poselství Pošli to dál

 

Kantáta

 

Autorské večery

 

 

Novoročenka 2002

 

LITERÁRNÍ NOVINY  - text 15 000 znaků

 

   Dlouho, mnoho let, ba celá desetiletí jsem v sobě nosila myšlenku, že dostalo-li se ti veliké Milosti prozření v době pro tebe kritické a bylo ti umožněno překročit mohutné zdivo jinak nezdolatelné, máš o své zkušenosti povědět jiným, dokonce je to tvoje povinnost posílit je tak. Je důležité vědět, že jsme vystaveni takovým zkouškám, kterým čelit lze, a jejich zdoláním se člověk na své duchovní cestě posouvá o kousek dál. „Když roztok je nasycen, zrodí se krystal. Pošli to dál,“ napsala jsem kdysi v jedné básni. Na jaře 2002 jsem POŠLI TO DÁL v Náprstkově muzeu vyhlásila. Pomohla mi redakce Literárních novin a text výzvy přetiskla.

   „Na zlatou tabulku sdílenou Vesmírem máš napsat čitelný vzkaz. Kdybys měl už málo času, jenom pár chvil, kdyby ti zbýval jen poslední dech, co poslal bys do Kosmu?“ Tak začínala první výzva POŠLI TO DÁL, všeobecná, přeložená nejen do angličtiny, španělštiny, němčiny, ruštiny a esperanta, ale i do japonštiny, čínštiny, oromštiny, maďarštiny, polštiny, slovenštiny a latiny. Začínalo její putování k různým osobnostem literárním, vědeckým i k výtvarníkům, kteří poté přispívali do tří stejnojmenných knih. Vytvořilo se nádherné společenství všech těch, kterým není lhostejný osud bližního a  planety Země…“ 

   Příspěvek Jiřího Stránského, předsedy PEN klubu, apelativně promlouvá: „Mám jedno velké přání: aby co nejdřív bylo zaznamenáno všechno, co se v naší zemi odehrávalo během vlády komunistické strany. Aby se to zároveň stalo záznamem do dějin našeho státu dokládajícím, že se i v čase největší poroby, největšího útlaku a největšího ponižování tisíce mužů a žen (z nichž mnozí teprve končili své dětství) dovedly vzepřít. A právě to je náš vzkaz – vzkaz 270 000 politických vězňů komunismu…“

  Příznivcem projektu hned od počátku byl již zesnulý malíř Jan Kristofori. Koho jmenovat z výtvarníků, kteří knihy zkrášlili a přidávali do mozaiky vzkazů drahokamy? Jistě Mistra Jaroslava Šerých! Když se v zaplněném PEN klubu podepisovalo, k podpisu přidával do knížky svoji další kresbu! Na můj dopis mimořádně zareagoval malíř Zdeněk Hajný nejen tak, že všechny tři knihy projektu mají jeho obraz na obálce, ale že i požádal přátele své též o příspěvky.     

   Listuji pamětí a děkuji Zdeňku Pololáníkovi za jeho příspěvky do všech tří knih v podobě partitury Kantáty, mé duchovní básně na oslavu příchodu Nového věku, sbratření lidí. Díky prof. PhDr. Olze Lomové, CSc., se mi otvírala cesta k překladatelům z Ústavu Dálného východu UK, a díky esperantistům a vynikajícím překladatelům se výzvy i knihy šíří napříč kontinenty.    

   Z oslovených státníků mi osobně odpověděl jen Václav Klaus krátce před tím, než byl zvolen prezidentem. Jeho dopis je otištěn v knize Pošli to dál. Z Vatikánu přišel krásný osobně napsaný pozdrav, který otiskuji v knize POŠLI TO DÁL III.

  Výzva druhá směřovala do Kosmu: „V amfoře našel se pergamen se starým zápisem podobným Písmům. Svitky rozvinou až lidé novověcí, aby poznali, že touha po Bohu a po poznání je věčná, bez ní by duše hladověly. Obrovská tajemství však dál čekají na odhalení. Galaxie, a snad i celý Vesmír jsou ponořeny v lázni skryté hmoty… Vesmír se člověkem naplňuje, jen takovým však, který poznává, že právě on, duchovnější, je jeho smyslem a nadějí…“

   Knihu POŠLI TO DÁL II jsem uvedla: „Chceš-li pomoci, musíš odpustit, a to úplně! Jako nově budovaný chrám je hledání a posilování duchovních hodnot. Na jakých lepších základech tak činit, než na přátelství, na všeobjímající lásce a odpouštění… Podle Alberta Einsteina: „Nejkrásnější a nejhlubší cit můžeme pozorovat ve vnímání mystického. To je strážní věž pravé vědy. Ten, komu je toto vnímání cizí, kdo již není schopen se podivovat a být uchvácen, je vlastně mrtvý.“ Již dnes jsou v lidském genomu zapsány takové hodnoty, jako je například altruismus. Sem tam se nechávají poznávat u lidí, kteří jako ti první, jako světlonoši jsou na své duchovní cestě o kousek dál, o kus vpředu…“

   Výzva druhá byla přeložena navíc do mongolštiny, arabštiny i do jazyka ewe (Togo) prostřednictvím esperanta, dokonce do tibetštiny a v tomto jazyce je zaznamenán úryvek z vystoupení Tibetského dalajlámy: „Dokud bude trvat Vesmír, dokud bude trvat utrpení cítících bytostí, zůstanu i já, abych jim mohl sloužit.“

   ThDr. Jan Schwarz, patriarcha Církve čs. husitské, píše: „Posílám zprávu vám do budoucnosti, zprávu o čase, v němž mi bylo dáno žít, abych se sám v běhu darovaných dnů přesvědčil, že jen načas žijeme, a proto čas uchováváme pro sebe, že ve snaze jej podržet a zachytit, záhadně a bolestně čas pozbýváme, a že čím víc toho svého času obětujeme a věnujeme druhým lidem, tím víc ho máme a zázračně ho rozmnožíme; až k hranicím nekonečna…“

   Dr. Peter Lipták, předseda Obce Slovákov, napsal: „…S láskou, bázňou a vierou v múdrosť vnukov našich vnukov odkazujem vekom budúcim a všetkým l´uďom na Zemi i vo Vesmíre: Nadovšetko chráňte detský úsmev, chráňte modré nebo nad detskými hrami, chráňte teplo detských domovov.“ 

   MUDr. Jaroslav Hovorka napsal: „Děkuji Vám za knížku, je krásná, neboť – jak říkával Saint Exupéry – lidé musí spolu mluvit, mají-li se domluvit. Marcus Aurelius řekl: „Zvykej si pozorně sledovat to, co říká druhý, a snaž se vmyslet v jeho duši.“ A český herec  a filozof Jan Werich dodává: „Doba je vždycky nějaká, ale důležité je, aby se lidi k sobě chovali slušně…“

   PhDr. Marta Foučková vzkazuje: „Mé poselství je vedeno přáním povzbudit k vědomí pravého smyslu pozemského života. Uvědomit si zodpovědnost za sebe i za bytosti, které se nacházejí kolem nás a za něž neseme odpovědnost svými rozhodnutími… Jako národ máme před sebou velké úkoly, pro něž jsme připravováni dlouhé věky.“  

   Miroslav Vejlupek cituje Ivana M. Havla, jenž pojmenoval univerzální konflikt doby  nejpregnantněji: „Vzdělanec, který se nezajímá o věci na míle vzdálené jeho vzdělání, se rychle mění v nevzdělance. Ty míle jsou totiž domnělé.“

   Dr. Bohuslav Žáček, CSc., již zesnulý, napsal česky a latinsky: „Jazyk, lidská řeč, schopnost mluvit a interpretovat je základní způsob vzájemného dorozumívání národů a svým způsobem je to nesmírný zázrak. Různé jazyky v historickém vývoji a způsoby překladů a interpretací jsou mnohonásobný zázrak. Texty posvátných Písem jsou kodifikovány, ba dokonce božství samo se nazývá Slovo, jež bylo na počátku, a sám Bůh se nazýval Slovo, Logos.“

   P. Ing. Miloslav Fiala, prezident Sdružení České katolické charity, napsal: „Zdá se, jako by všeobecný rozklad postoupil tak daleko, že hmotné i duševní atomy drží pohromadě jen vlivem posledních zbytků původního pořádku. Ale i malí a zdánlivě bezmocní lidé mohou a mají říci odhodlané „ano“ k sice pomalé, přesto zásadní proměně našeho světa. Dokazuje to například i zkušenost „motýlího efektu“, který vědci objevili před 40 lety, kdy zjistili, že v tzv. chaotických systémech – a lidská společnost mezi ně patří – stačí nepatrná změna malých hodnot, a celý systém se začne ubírat jiným směrem.“

   Velikým příznivcem celého projektu Pošli to dál byl nedávno zesnulý prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. V Eseji o radosti napsal: „Společná radost spojuje – kdežto společná starost nikoliv… Proto rodičům každou chvíli vykládáme, že je dobře, když s dětmi podnikají cokoliv, co přináší společnou radost, zábavu, spokojenost… Společná starost naopak častěji rozvádí a rozpojuje, než spojuje a svádí dohromady. Příkladem jsou děti s těžší mentální retardací – ty rozvádějí rodiče nejčastěji…“ Znovu pan profesor Matějček svým laskavým  způsobem přednášel své příspěvky na autorských čteních, rozdával radost, i když byl již vážně nemocen. Napsal mi: „Milá paní Ludíková, moc a moc srdečně zdravím a moc děkuji za Pošli to dál III a všechna pozvání. Přeji mnoho dobrého Vašemu snažení! Já sám se už ničeho nemohu účastnit. I těžko se mi píše – natož chodí, nehledě na jiné těžkosti. Chcete-li cokoli z mého spisování použít, budu jen rád. Ještě jednou zdravím Vás i všechny Vaše hosty na všech shromážděních! Váš Zdeněk Matějček. 23. 9. 2004.“ 

    „Otvírejte zlaté schrány jen zdánlivě nedobytné, zlomte pečetě a z pergamenů čtěte: Do genomu byl vložen sám Boží záměr učinit na Zemi člověka duchovního, svůj úkol až pochopí ujmout se správy zodpovědně. Bůh je v nás, skrytý v lidském genomu, anebo je už velice blízko nás. Až teď věda směřuje k pochopení úvodu Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo, protože veliké objevy byly teprve nedávno učiněny. V plánu lidského genomu je jistě počítáno s velikými úkoly, dnes však jen tušenými… Jsi obdarován velikým poznáním, že dokud máš úkol zde na Zemi a rozpoznal jsi ho, dokud rozdáváš Lásku, nejsi sám, nikdy nebudeš sám. Pošli to dál!“ napsala jsem, inspirována knihou prof. MUDr. Františka Novotného, DrSc., s názvem Bůh skrytý v genomu. Ten říká: „Náboženství a věda se v současné době v jistém smyslu sbližují. V posledních stoletích tomu tak nebylo… Bible praví: Na počátku bylo Slovo. Obrazně je to pravda. Na počátku života byl kód ze 4 písmen. Je společný všem známým živým tvorům… Slovo je abstraktní pojem. Teprve ve spojení s hmotnými částicemi se realizuje… V plánu genomu je rovněž dáno přemýšlení o životě, je tam zakódována i víra v Boha coby stvořitele a direktora života…“

   Jestliže se knihy první  účastnilo 83 autorů (190 str.), do knihy druhé přispěvatelů bylo 110 (227 str.), na knize třetí se podílelo autorů 140 (str. 262).

   Jindřich Paseka píše: „Stojíme na prahu nové doby… Proto je zapotřebí, abychom se na tuto událost připravovali. Jsme národem vyvoleným k velkým úkolům Božím, a proto musíme zrát, neboť zraky celého světa budou upřeny k našemu národu… Nesme proto v sobě lásku, která přemáhá smrt, neboť ona vítězí… Předáky budeme si volit v rámci lásky, a oni nikdy nezklamou důvěru naši, a tak se nemůže stát, že bychom se za ně v budoucnu museli stydět… Chci naznačit, že nejsme národ šovinistů, čímž chci použít Východ – jak se na nás dívá a co od nás očekává. V roce 1936 přišli z Východu do Československa a hledali osobu, skrze kterou má přijít obroda světa. V roce 1947 přicházejí se do ČR podívat jako do země vyvolené a zaslíbené. 22. února píší našemu národu dopis, že jsme národem Božím, že musíme zrát a všechny zraky světa že k nám budou upřeny. Že mnoho našich synů bude pronásledováno a utiskováno, ale že to jsou hospodáři Nové doby. Na Velehradě je Unionistická kaple, tj. „Smírčí kaple“ mezi Východem a Západem, kde dojde k sjednocení bratů navrácených z Východu…“

   MUDr. Eva Malá píše v příspěvku Agrese: „Téma by se hodilo k době velikonoční, kde lidská skupinová agrese mocných vrcholí. Přesto je obětí překonána a člověk dostává velkolepý dar v nabídce transcendentního přesahování – pozvání k Bohu. Jako červená nit se táhne Starým zákonem agrese vnitrodruhová – ve formě válek, tak interpersonální – „oko za oko, zub za zub“. V křesťanském smyslu je agrese vnímána jako životu prospěšná a vztah vytvářející síla. Nejde tedy o to agresi zlikvidovat, ale ovládnout ji a využít ve prospěch svůj i druhých. Zvládnutí je možné přes zástupný objekt (např. bojová umění Dálného východu). Čelit agresi, a tím ji přetvořit znamená podstupovat oběť. Oběť a rozhodování o ni probíhá ve „specificky lidském poli, z něhož vyrůstá všechno podstatné sebeuskutečňování člověka, všechna opravdová sociabilita a vlastní mravnost.“ 

   Prof. ThDr. Milan Balabán píše: „Naše česká společnost je hodně ateistická a proticírkevní a od bolševické éry se liší především tím, že věřící nejsou přímo pronásledováni, přesto však jsou důmyslně vytlačováni z různých sfér vlivu, především z okruhu kultury a etiky… Ve skutečnosti jsou víra a věda sestry, které nemusí být v nenávistném sporu…“

   Prof. Paedr. Jana Berdychová – Dudíková, CSc., cituje Jana Amose Komenského: „Buď upřímný a milý v tváři, vlídný a zdvořilý v jednání s lidmi, přívětivý a pravdomluvný ústy, vřelý a přímý v srdci. Miluj a pak milován budeš.“

   Milan Friedl sděluje: „Závěrem poslyšte Zarathuštrova slova: Člověk má zachovávat úctu v myšlení, jazyk v pravdě a ruce v práci. Nemít pochybnosti, že jedna je cesta dobrého myšlení, dobré řeči a dobrých skutků.“

   MUDr. František Koukolík, DrSc., v příspěvku Spiritualita píše: „S pojmem, kterému se učeně říká spiritualita, a česky přesah, jsem se začal setkávat úplně prakticky a každodenně… Stávalo se, že jakmile mi někdo vyprávěl, tak řekl: „Víte, mně se stane, že se na něco soustředím tak, že jsem úplně mimo čas a prostor.“…Někteří říkají, že mají hluboký pocit, že ve světě je nějaký vnitřní skrytý řád, nějaký soubor zákonů nebo zákon.  Někteří tomuto pocitu říkají Bůh, jiní ho nepojmenovali. Je to zkušenost poměrně častá… Lidé s vysokým stupněm rozvinuté spirituality jsou hluboce lidští, ať už jsou věřící nebo nevěřící. Bývají něčím skromní, něčím zvídaví, nikdy neztrácejí smysl pro humor, mají náhled na to, co dělají… nebývají kazateli, inkvizitory. Spiritualita je soubor vlastností, se kterými zřejmě část lidí přichází na svět. Zdravá spiritualita je něco naprosto normálního, možná optimálního, opakem je náboženská závislost.“

   V doslovu ke knize POŠLI TO DÁL III Dr. Josef Lebeda, sorabista, píše: „Ptám se nejen rétorsky: A k čemu tato, k čemu tyto knihy? Velkomyslný záměr vydavatelky a základní autorky byl dovršen. A nejen to, dál, k východiskům poukázáno bylo. Má být vydavatelka a základní autorka zároveň a doslova dav autorů spokojen, že vše vykonáno bylo? A ti moudřejší poukázali i na ono biblické, na pomíjivost tohoto času. Ale vraťme se k našim knížkám třem, které před námi leží. Jako výpovědi o stavu našeho svědomí. Ale i za knížky, i za svědomí se musí zaplatit. Do písmene za svědomí krví platíme. A peníze? Jeví se být vládci modloslužebníků, které Ježíš z chrámu Páně vypráskal. A psát jen o svědomí nejeví se mi dostatečné. Svému svědomí na dno třeba popatřit. Být velmi skromný, být připravený na další logos shůry, a čekat, trpělivě čekat.“   

   Projekt Pošli to dál usiloval o spojování v každé z těchto třech knih různých myšlenkových proudů, avšak takových, které sjednocuje starost o budoucnost planety Země. Buďme příkladem snášenlivosti a vstřícnosti i podle odkazu zesnulého papeže Jana Pavla II. Vždyť podle tibetských proroctví a podle vizí pana Paseky duchovní obroda a sbratření lidí vzejde z tohoto území, přijde brzy a je třeba se na to připravit. Jak aktuální je i Masarykovo poselství: „Vstáváme z mrtvých, ale svět už čeká na naše slovo, je zvědav, co mu máme pověděti. K tomu, kdo vstal z mrtvých, lidé vzhlížejí s úžasem, obstupují nás a čekají, až zazní to naše slovo. Slovo to musí být spasitelné, sic zástupové odvrátí se od nás, a my s nimi budeme hledat spasitele…“ Projekt Pošli to dál představil knihu „do třetice“, ale věřím, že dobré myšlenky, totiž šířit světlo a naději, si cestu k lidem najdou, řekla jsem na závěr čtení v Galerii Cesty ke světlu.

                                                                                         Věra Ludíková

                                                                                          členka Obce spisovatelů