| Příspěvky do
  knížky Pošli_to_dál Literární
  noviny o_poselství Pošli
  to dál | LITERÁRNÍ NOVINY  - text 15 000 znaků     Dlouho, mnoho let, ba celá desetiletí jsem
  v sobě nosila myšlenku, že dostalo-li se ti veliké Milosti prozření
  v době pro tebe kritické a bylo ti umožněno překročit mohutné zdivo
  jinak nezdolatelné, máš o své zkušenosti povědět jiným, dokonce je to tvoje
  povinnost posílit je tak. Je důležité vědět, že jsme vystaveni takovým
  zkouškám, kterým čelit lze, a jejich zdoláním se člověk na své duchovní cestě
  posouvá o kousek dál. „Když roztok je nasycen, zrodí se krystal. Pošli to
  dál,“ napsala jsem kdysi v jedné básni. Na jaře 2002 jsem POŠLI TO DÁL
  v Náprstkově muzeu vyhlásila. Pomohla mi redakce Literárních novin a
  text výzvy přetiskla.    „Na zlatou tabulku sdílenou Vesmírem máš
  napsat čitelný vzkaz. Kdybys měl už málo času, jenom pár chvil, kdyby ti
  zbýval jen poslední dech, co poslal bys do Kosmu?“ Tak začínala první výzva
  POŠLI TO DÁL, všeobecná, přeložená nejen do angličtiny, španělštiny, němčiny,
  ruštiny a esperanta, ale i do japonštiny, čínštiny, oromštiny, maďarštiny,
  polštiny, slovenštiny a latiny. Začínalo její putování k různým
  osobnostem literárním, vědeckým i k výtvarníkům, kteří poté přispívali
  do tří stejnojmenných knih. Vytvořilo se nádherné společenství všech těch,
  kterým není lhostejný osud bližního a 
  planety Země…“      Příspěvek Jiřího Stránského, předsedy PEN
  klubu, apelativně promlouvá: „Mám jedno velké přání: aby co nejdřív bylo
  zaznamenáno všechno, co se v naší zemi odehrávalo během vlády
  komunistické strany. Aby se to zároveň stalo záznamem do dějin našeho státu
  dokládajícím, že se i v čase největší poroby, největšího útlaku a největšího
  ponižování tisíce mužů a žen (z nichž mnozí teprve končili své dětství)
  dovedly vzepřít. A právě to je náš vzkaz – vzkaz 270 000 politických vězňů
  komunismu…“    Příznivcem projektu hned od počátku byl již
  zesnulý malíř Jan Kristofori. Koho jmenovat z výtvarníků, kteří knihy
  zkrášlili a přidávali do mozaiky vzkazů drahokamy? Jistě Mistra Jaroslava
  Šerých! Když se v zaplněném PEN klubu podepisovalo, k podpisu přidával
  do knížky svoji další kresbu! Na můj dopis mimořádně zareagoval malíř Zdeněk
  Hajný nejen tak, že všechny tři knihy projektu mají jeho obraz na obálce, ale
  že i požádal přátele své též o příspěvky.     
      Listuji pamětí a děkuji Zdeňku
  Pololáníkovi za jeho příspěvky do všech tří knih v podobě partitury
  Kantáty, mé duchovní básně na oslavu příchodu Nového věku, sbratření lidí.
  Díky prof. PhDr. Olze Lomové, CSc., se mi otvírala cesta k překladatelům
  z Ústavu Dálného východu UK, a díky esperantistům a vynikajícím
  překladatelům se výzvy i knihy šíří napříč kontinenty.         Z oslovených státníků mi osobně
  odpověděl jen Václav Klaus krátce před tím, než byl zvolen prezidentem. Jeho
  dopis je otištěn v knize Pošli to dál. Z Vatikánu přišel krásný osobně
  napsaný pozdrav, který otiskuji v knize POŠLI TO DÁL III.   Výzva druhá směřovala do Kosmu:
  „V amfoře našel se pergamen se starým zápisem podobným Písmům. Svitky rozvinou
  až lidé novověcí, aby poznali, že touha po Bohu a po poznání je věčná, bez ní
  by duše hladověly. Obrovská tajemství však dál čekají na odhalení. Galaxie, a
  snad i celý Vesmír jsou ponořeny v lázni skryté hmoty… Vesmír se
  člověkem naplňuje, jen takovým však, který poznává, že právě on, duchovnější,
  je jeho smyslem a nadějí…“    Knihu POŠLI TO DÁL II jsem uvedla:
  „Chceš-li pomoci, musíš odpustit, a to úplně! Jako nově budovaný chrám je
  hledání a posilování duchovních hodnot. Na jakých lepších základech tak
  činit, než na přátelství, na všeobjímající lásce a odpouštění… Podle Alberta
  Einsteina: „Nejkrásnější a nejhlubší cit můžeme pozorovat ve vnímání
  mystického. To je strážní věž pravé vědy. Ten, komu je toto vnímání cizí, kdo
  již není schopen se podivovat a být uchvácen, je vlastně mrtvý.“ Již dnes
  jsou v lidském genomu zapsány takové hodnoty, jako je například
  altruismus. Sem tam se nechávají poznávat u lidí, kteří jako ti první, jako
  světlonoši jsou na své duchovní cestě o kousek dál, o kus vpředu…“   
  Výzva druhá byla přeložena navíc do mongolštiny, arabštiny i do jazyka
  ewe (Togo) prostřednictvím esperanta, dokonce do tibetštiny a v tomto
  jazyce je zaznamenán úryvek z vystoupení Tibetského dalajlámy: „Dokud
  bude trvat Vesmír, dokud bude trvat utrpení cítících bytostí, zůstanu i já,
  abych jim mohl sloužit.“    ThDr. Jan Schwarz, patriarcha Církve čs.
  husitské, píše: „Posílám zprávu vám do budoucnosti, zprávu o čase,
  v němž mi bylo dáno žít, abych se sám v běhu darovaných dnů
  přesvědčil, že jen načas žijeme, a proto čas uchováváme pro sebe, že ve snaze
  jej podržet a zachytit, záhadně a bolestně čas pozbýváme, a že čím víc toho
  svého času obětujeme a věnujeme druhým lidem, tím víc ho máme a zázračně ho
  rozmnožíme; až k hranicím nekonečna…“    Dr. Peter Lipták, předseda Obce Slovákov,
  napsal: „…S láskou, bázňou a vierou v múdrosť vnukov našich vnukov
  odkazujem vekom budúcim a všetkým l´uďom na Zemi i vo Vesmíre: Nadovšetko
  chráňte detský úsmev, chráňte modré nebo nad detskými hrami, chráňte teplo
  detských domovov.“      MUDr. Jaroslav Hovorka napsal: „Děkuji Vám
  za knížku, je krásná, neboť – jak říkával Saint Exupéry – lidé musí spolu
  mluvit, mají-li se domluvit. Marcus Aurelius řekl: „Zvykej si pozorně
  sledovat to, co říká druhý, a snaž se vmyslet v jeho duši.“ A český
  herec  a filozof Jan Werich dodává:
  „Doba je vždycky nějaká, ale důležité je, aby se lidi k sobě chovali
  slušně…“     PhDr. Marta Foučková vzkazuje: „Mé
  poselství je vedeno přáním povzbudit k vědomí pravého smyslu pozemského
  života. Uvědomit si zodpovědnost za sebe i za bytosti, které se nacházejí
  kolem nás a za něž neseme odpovědnost svými rozhodnutími… Jako národ máme
  před sebou velké úkoly, pro něž jsme připravováni dlouhé věky.“       Miroslav Vejlupek cituje Ivana M. Havla,
  jenž pojmenoval univerzální konflikt doby 
  nejpregnantněji: „Vzdělanec, který se nezajímá o věci na míle vzdálené
  jeho vzdělání, se rychle mění v nevzdělance. Ty míle jsou totiž
  domnělé.“    Dr. Bohuslav Žáček, CSc., již zesnulý,
  napsal česky a latinsky: „Jazyk, lidská řeč, schopnost mluvit a interpretovat
  je základní způsob vzájemného dorozumívání národů a svým způsobem je to
  nesmírný zázrak. Různé jazyky v historickém vývoji a způsoby překladů a
  interpretací jsou mnohonásobný zázrak. Texty posvátných Písem jsou
  kodifikovány, ba dokonce božství samo se nazývá Slovo, jež bylo na počátku, a
  sám Bůh se nazýval Slovo, Logos.“    P. Ing. Miloslav Fiala, prezident Sdružení
  České katolické charity, napsal: „Zdá se, jako by všeobecný rozklad postoupil
  tak daleko, že hmotné i duševní atomy drží pohromadě jen vlivem posledních
  zbytků původního pořádku. Ale i malí a zdánlivě bezmocní lidé mohou a mají
  říci odhodlané „ano“ k sice pomalé, přesto zásadní proměně našeho světa.
  Dokazuje to například i zkušenost „motýlího efektu“, který vědci objevili
  před 40 lety, kdy zjistili, že v tzv. chaotických systémech – a lidská
  společnost mezi ně patří – stačí nepatrná změna malých hodnot, a celý systém
  se začne ubírat jiným směrem.“    Velikým příznivcem celého projektu Pošli
  to dál byl nedávno zesnulý prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. V Eseji o
  radosti napsal: „Společná radost spojuje – kdežto společná starost nikoliv…
  Proto rodičům každou chvíli vykládáme, že je dobře, když s dětmi
  podnikají cokoliv, co přináší společnou radost, zábavu, spokojenost… Společná
  starost naopak častěji rozvádí a rozpojuje, než spojuje a svádí dohromady.
  Příkladem jsou děti s těžší mentální retardací – ty rozvádějí rodiče
  nejčastěji…“ Znovu pan profesor Matějček svým laskavým  způsobem přednášel své příspěvky na
  autorských čteních, rozdával radost, i když byl již vážně nemocen. Napsal mi:
  „Milá paní Ludíková, moc a moc srdečně zdravím a moc děkuji za Pošli to dál
  III a všechna pozvání. Přeji mnoho dobrého Vašemu snažení! Já sám se už
  ničeho nemohu účastnit. I těžko se mi píše – natož chodí, nehledě na jiné
  těžkosti. Chcete-li cokoli z mého spisování použít, budu jen rád. Ještě
  jednou zdravím Vás i všechny Vaše hosty na všech shromážděních! Váš Zdeněk
  Matějček. 23. 9. 2004.“       „Otvírejte zlaté schrány jen zdánlivě
  nedobytné, zlomte pečetě a z pergamenů čtěte: Do genomu byl vložen sám
  Boží záměr učinit na Zemi člověka duchovního, svůj úkol až pochopí ujmout se
  správy zodpovědně. Bůh je v nás, skrytý v lidském genomu, anebo je
  už velice blízko nás. Až teď věda směřuje k pochopení úvodu Janova
  evangelia: Na počátku bylo Slovo, protože veliké objevy byly teprve nedávno
  učiněny. V plánu lidského genomu je jistě počítáno s velikými
  úkoly, dnes však jen tušenými… Jsi obdarován velikým poznáním, že dokud máš
  úkol zde na Zemi a rozpoznal jsi ho, dokud rozdáváš Lásku, nejsi sám, nikdy
  nebudeš sám. Pošli to dál!“ napsala jsem, inspirována knihou prof. MUDr.
  Františka Novotného, DrSc., s názvem Bůh skrytý v genomu. Ten říká:
  „Náboženství a věda se v současné době v jistém smyslu sbližují.
  V posledních stoletích tomu tak nebylo… Bible praví: Na počátku bylo
  Slovo. Obrazně je to pravda. Na počátku života byl kód ze 4 písmen. Je
  společný všem známým živým tvorům… Slovo je abstraktní pojem. Teprve ve
  spojení s hmotnými částicemi se realizuje… V plánu genomu je rovněž
  dáno přemýšlení o životě, je tam zakódována i víra v Boha coby
  stvořitele a direktora života…“    Jestliže se knihy první  účastnilo 83 autorů (190 str.), do knihy
  druhé přispěvatelů bylo 110 (227 str.), na knize třetí se podílelo autorů 140
  (str. 262).    Jindřich Paseka píše: „Stojíme na prahu
  nové doby… Proto je zapotřebí, abychom se na tuto událost připravovali. Jsme
  národem vyvoleným k velkým úkolům Božím, a proto musíme zrát, neboť
  zraky celého světa budou upřeny k našemu národu… Nesme proto v sobě
  lásku, která přemáhá smrt, neboť ona vítězí… Předáky budeme si volit
  v rámci lásky, a oni nikdy nezklamou důvěru naši, a tak se nemůže stát,
  že bychom se za ně v budoucnu museli stydět… Chci naznačit, že nejsme
  národ šovinistů, čímž chci použít Východ – jak se na nás dívá a co od nás
  očekává. V roce 1936 přišli z Východu do Československa a hledali
  osobu, skrze kterou má přijít obroda světa. V roce 1947 přicházejí se do
  ČR podívat jako do země vyvolené a zaslíbené. 22. února píší našemu národu
  dopis, že jsme národem Božím, že musíme zrát a všechny zraky světa že
  k nám budou upřeny. Že mnoho našich synů bude pronásledováno a
  utiskováno, ale že to jsou hospodáři Nové doby. Na Velehradě je Unionistická
  kaple, tj. „Smírčí kaple“ mezi Východem a Západem, kde dojde
  k sjednocení bratů navrácených z Východu…“    MUDr. Eva Malá píše v příspěvku
  Agrese: „Téma by se hodilo k době velikonoční, kde lidská skupinová
  agrese mocných vrcholí. Přesto je obětí překonána a člověk dostává velkolepý
  dar v nabídce transcendentního přesahování – pozvání k Bohu. Jako
  červená nit se táhne Starým zákonem agrese vnitrodruhová – ve formě válek,
  tak interpersonální – „oko za oko, zub za zub“. V křesťanském smyslu je
  agrese vnímána jako životu prospěšná a vztah vytvářející síla. Nejde tedy o
  to agresi zlikvidovat, ale ovládnout ji a využít ve prospěch svůj i druhých.
  Zvládnutí je možné přes zástupný objekt (např. bojová umění Dálného východu).
  Čelit agresi, a tím ji přetvořit znamená podstupovat oběť. Oběť a rozhodování
  o ni probíhá ve „specificky lidském poli, z něhož vyrůstá všechno
  podstatné sebeuskutečňování člověka, všechna opravdová sociabilita a vlastní
  mravnost.“      Prof. ThDr. Milan Balabán píše: „Naše
  česká společnost je hodně ateistická a proticírkevní a od bolševické éry se
  liší především tím, že věřící nejsou přímo pronásledováni, přesto však jsou
  důmyslně vytlačováni z různých sfér vlivu, především z okruhu
  kultury a etiky… Ve skutečnosti jsou víra a věda sestry, které nemusí být
  v nenávistném sporu…“    Prof. Paedr. Jana Berdychová – Dudíková,
  CSc., cituje Jana Amose Komenského: „Buď upřímný a milý v tváři, vlídný
  a zdvořilý v jednání s lidmi, přívětivý a pravdomluvný ústy, vřelý
  a přímý v srdci. Miluj a pak milován budeš.“     Milan Friedl sděluje: „Závěrem poslyšte
  Zarathuštrova slova: Člověk má zachovávat úctu v myšlení, jazyk
  v pravdě a ruce v práci. Nemít pochybnosti, že jedna je cesta
  dobrého myšlení, dobré řeči a dobrých skutků.“    MUDr. František Koukolík, DrSc.,
  v příspěvku Spiritualita píše: „S pojmem, kterému se učeně říká
  spiritualita, a česky přesah, jsem se začal setkávat úplně prakticky a
  každodenně… Stávalo se, že jakmile mi někdo vyprávěl, tak řekl: „Víte, mně se
  stane, že se na něco soustředím tak, že jsem úplně mimo čas a
  prostor.“…Někteří říkají, že mají hluboký pocit, že ve světě je nějaký
  vnitřní skrytý řád, nějaký soubor zákonů nebo zákon.  Někteří tomuto pocitu říkají Bůh, jiní ho
  nepojmenovali. Je to zkušenost poměrně častá… Lidé s vysokým stupněm
  rozvinuté spirituality jsou hluboce lidští, ať už jsou věřící nebo nevěřící.
  Bývají něčím skromní, něčím zvídaví, nikdy neztrácejí smysl pro humor, mají
  náhled na to, co dělají… nebývají kazateli, inkvizitory. Spiritualita je
  soubor vlastností, se kterými zřejmě část lidí přichází na svět. Zdravá
  spiritualita je něco naprosto normálního, možná optimálního, opakem je
  náboženská závislost.“    V doslovu ke knize POŠLI TO DÁL III
  Dr. Josef Lebeda, sorabista, píše: „Ptám se nejen rétorsky: A k čemu
  tato, k čemu tyto knihy? Velkomyslný záměr vydavatelky a základní
  autorky byl dovršen. A nejen to, dál, k východiskům poukázáno bylo. Má
  být vydavatelka a základní autorka zároveň a doslova dav autorů spokojen, že
  vše vykonáno bylo? A ti moudřejší poukázali i na ono biblické, na pomíjivost
  tohoto času. Ale vraťme se k našim knížkám třem, které před námi leží.
  Jako výpovědi o stavu našeho svědomí. Ale i za knížky, i za svědomí se musí
  zaplatit. Do písmene za svědomí krví platíme. A peníze? Jeví se být vládci
  modloslužebníků, které Ježíš z chrámu Páně vypráskal. A psát jen o
  svědomí nejeví se mi dostatečné. Svému svědomí na dno třeba popatřit. Být
  velmi skromný, být připravený na další logos shůry, a čekat, trpělivě
  čekat.“        Projekt Pošli to dál usiloval o spojování
  v každé z těchto třech knih různých myšlenkových proudů, avšak
  takových, které sjednocuje starost o budoucnost planety Země. Buďme příkladem
  snášenlivosti a vstřícnosti i podle odkazu zesnulého papeže Jana Pavla II.
  Vždyť podle tibetských proroctví a podle vizí pana Paseky duchovní obroda a
  sbratření lidí vzejde z tohoto území, přijde brzy a je třeba se na to
  připravit. Jak aktuální je i Masarykovo poselství: „Vstáváme z mrtvých,
  ale svět už čeká na naše slovo, je zvědav, co mu máme pověděti. K tomu, kdo
  vstal z mrtvých, lidé vzhlížejí s úžasem, obstupují nás a čekají, až
  zazní to naše slovo. Slovo to musí být spasitelné, sic zástupové odvrátí se
  od nás, a my s nimi budeme hledat spasitele…“ Projekt Pošli to dál
  představil knihu „do třetice“, ale věřím, že dobré myšlenky, totiž šířit
  světlo a naději, si cestu k lidem najdou, řekla jsem na závěr čtení
  v Galerii Cesty ke světlu.                                                                                          
  Věra Ludíková                                                                                           členka Obce spisovatelů                                                      |