Naše rodina 33/2007, str. 12-13, zveřejněno se souhlasem redakce

Posílám dál slova vyslyšivá

Věra Ludíková je básnířka, která navazuje na tradici Otokara Březiny a Jana Zahradníčka. Píše a prosazuje duchovní poezii, která dává světlo a naději. Její projekt Pošli to dál se setkal s velkým ohlasem jak mezi spoluautory, tak u čtenářů a posluchačů.

Být básníkem je podle vás posláním, shodou náhod, nebo to člověk jednou objeví ve svých genech a pak se z toho už nemůže vymotat?

Jestliže v sobě objevíme nadání, jež je vlastně jakousi Milostí, měli bychom cítit povinnost využít ho ve prospěch jiných, povzbuzovat hledající a tápající. Dar však nesmí být nikdy zneužit. Pak vyschne zdroj inspirací, studnice živé vody, z níž lze nejen čerpat, ale i dávat pít jiným.

Básnická krajina bývá protkána nespočtem cest, chodníčků i schodišť, jež jednou vedou k chýším s otevřeným ohništěm, jindy jsou vstupní branou do katedrály, kde se ani v noci nezamyká… Čím je pro vás?

Básnická krajina je celým vesmírem, živým a tepajícím životem v nás, lidech, ve všem živém, v prostorách tam někde vysoko nahoře nad námi, kde se chystají osnovy našich dnů, a my sami pak dotkáváme pestré koberce, po nichž chodíme a po kterých budou chodit příští generace. Za sebe mohu říci, že paní poezie není sebezničující, jak mnozí o píšících ženách soudí. Právě naopak, díky poezii se pohybuji v nadhledu, který mi pomáhá řešit závažné problémy i každodenní starosti.

Kdo z českých či světových básníků vás nejvíc ovlivnil?

V dětství jsem často recitovala básně Ivana Blatného. V mládí mě zaujal Otokar Březina. Objevovala jsem u něj i to, co bylo napsáno mezi řádky. Přečetla jsem vše, co bylo dostupné od Franze Kafky, zvlášť jsem obdivovala jeho aforismy. Při čtení Joyceova Odyssea jsem si vypsala některé z jeho geniálních metafor, několika slovy v náznaku dokázal vystihnout celou mnohovýznamovou podstatu. Obdivovala jsem Rabíndranátha Thákura. Jsou jakési etapy, jimiž musí, anebo by měl člověk projít – od Franze Kafky přes Samuela Becketta k Teilhardovi de Chardin.

Která z vašich vlastních knih je vám nejbližší?

Mnoho let jsem zvažovala, čím bych mohla obohatit čtenáře a posluchače. Po několika sbírkách poezie a textů, vydávaných mnohojazyčně, se zrodil projekt Pošli to dál. Oslovovala jsem literární osobnosti, vědce i výtvarníky. První výzva byla všeobecná, druhá zaměřená do kosmu a třetí mířila do genetiky. Z jejich reakcí vznikly tři stejnojmenné knihy vzkazů lidem a vesmíru. To nejlepší ze sebe, totiž svou zkušenost, jak obstát ve zkoušce a zůstat přitom celý, dokonce posilněný onou zkouškou, je třeba předat ostatním. Takových myšlenek a slov jako by bylo stále málo, a přitom na ně lidé čekají! Projekt Pošli to dál skutečně lidem pomáhá, alespoň mi to píší. Moje předposlední knížka Věk nadějí klade otázky a hledá odpovědi, avšak zároveň už zná slova, jež jsou vyslyšivá, a proto je posílá dál. Nejbližší je mi knížka v pořadí čtrnáctá – Vzkříšení, kterou jsem poprvé představila na autorských večerech koncem března letošního roku.

Často se setkáváme s tím, že vyřčené nebo napsané slovo nemá velkou váhu. Lze být lyrickým básníkem, a přitom jednat zcela rozdílně?

Záleží na tom, kdo a jaké slovo vysloví a komu se může věřit. Džentlmensky držet slovo totiž neumí každý. Podle mého názoru – má-li básník co říci, posluchače najde. Čtenáři a posluchači vycítí, poznají hloubku slov, která vycházejí z osobní zkušenosti.

Všeobecně se soudí, že poezie se moc nečte. Nebo se stává Popelkou pro pár vyvolených?

Poezie je velmi široký pojem, musí se upřesnit, jaká poezie. Zdaleka ne každý je na ni naladěn, a také záleží na tom, co od ní očekává: buď se s ní v určitých životních situacích ztotožní, je-li zklamán, či právě naopak šťastný, třeba zamilovaný. Já sama jsem jako mladá s údivem hleděla na to, jak Franz Kafka formuloval i moje pocity. Z úplně jiného úhlu pohledu zase čínský básník Li-Po zachytil chvějivý, neopakovatelný záblesk okamžiku. Někdo hledá ve slovech krásu, jiný špínu, krev a bláto. Takové poezii se kupodivu u nakladatelů a redaktorů daří. Podle mne je ale pro taková slova mnohdy škoda papíru.

Staří básníci nám říkali, že kvalita se prosadí sama. Platí to i v dnešní době silné konkurence?

Duchovní poezie je tak málo, že každý podobně založený autor má spíš radost, že se na tomto poli vůbec něco podařilo realizovat, a přeje tomu. Já píši a prosazuji duchovní poezii, která dává světlo a naději, a to se dnes jednoduše „nenosí“. Nejen u knihkupců. Jiné je to u čtenářů a posluchačů autorských večerů. Mají zájem a jsou za taková slova vděčni, i když jsou menšinou v celé populaci. Souhlasím s tím, že to, co lidem něco přináší, se skutečně samo prosadí.

Uvažovala jste někdy, jak by se mohly léčit bolesti Obce spisovatelů? Stále se poukazuje na to, že ekonomicky musí dojít ke krachu, anebo k zázraku…

Netroufám si radit, spíš postrádám prostory pro volné setkávání přátel nad sklenicí vídeňské kávy či čehokoliv jiného. Nepatřím k těm, kdo trpí samotou, ale popovídat si se známými o literatuře je určitě užitečné. Mám zkušenost, že přátelé se velmi rádi setkávají na autorských večerech, které pořádám. Obec spisovatelů podobný prostor nemá.

Co byste poradila budoucím literátům?

Pracovala jsem s řadou začínajících básníků a dostala jsem k posouzení mnoho jejich prací, obracejí se na mne i lidé zralí. Adeptům poezie radím, aby si své nápady zapisovali a nečekali na ně nad prázdným papírem. A hlavně se musí naučit škrtat a proškrtávat. Chtěla bych apelovat na posuzovatele poezie, aby práce mladých adeptů hodnotili citlivě, aby rozpoznali skutečné nadání. Začínající autor potřebuje poradit, ukázat, kde dělá chybu, co je v básni nadbytečné – za předpokladu, že „má co říci“. Pokud básně neosloví duši, pokud v nich není těch několik nezbytných procent nadání, je samo kupení slov užitečné jen pro píšícího, aby se vypsal ze svých pocitů. Ale proč by ta slova měl číst někdo jiný?

Literární sny se nemají prozrazovat, můžete udělat výjimku?

Moje sny se i přes mnohé překážky daří plnit, ač jsem je často prozrazovala. Mým snem je alespoň nepatrně přispět k porozumění mezi lidmi. Dospěla jsem k závěru, že lidé chtějí slyšet krásná slova, která jim přinášejí světlo a naději. Jestliže člověk sám překonal velikou životní zkoušku a zůstal přitom celý, má předat svou zkušenost dál. Právě tak jako jedinec, má i národ své zkušenosti, jimiž by mohl přispět k lepší budoucnosti planety Země. K tomuto úkolu chci svými slovy povzbudit český národ. Stejně jako jedinec, tak i národ k tomu ale musí dozrát.

Věra Ludíková

se narodila 16. června 1943 v Ústí nad Orlicí. Po maturitě nastoupila do Pragovky, od roku 1975 byla zaměstnána v nakladatelství Odeon. V 90. letech pracovala jako personalistka v nakladatelství Ivo Železný, poté jako poradkyně v Parlamentu. V současnosti je majitelkou nakladatelství Chronos. Je autorkou čtrnácti knih, prvotinu Váhy vydala r. 1992. Sbírka básní a poetických textů Uslyšet duši vyšla zrcadlově česky a v esperantu, a díky tomu byla přeložena do šestnácti jazyků. Kniha Je jaro s textem ve 37 jazycích získala Certifikát o vytvoření českého rekordu. Autorka pracuje s adepty poezie a vydala Almanach mladých básníků Podorlicka. Píše úvody, doslovy i knižní recenze. Své knížky představuje spolu s překladateli na autorských večerech, ať už v PEN klubu, Náprstkově muzeu nebo v Domově Sue Ryder. Řada jejích básní byla zhudebněna. Je vdaná, s manželem Františkem mají dvě dcery, Věru a Lenku.

Vladimír Stibor

Foto Marcela Fridrichová

Slova naděje a světla

Ladič čas právě napíná struny

do harmonických vlnění,

do prýštivých pramenů

všech řek a říček,

do blyštivých pramínků Šumavy.

Ty prameny, ty pramínky naladěné

rozechvěly všechny klávesy a struny,

všechny varhany a zvony

na vyšehradských věžích.

Doteky Tvých očí, náš Otče,

doteky prstů Tvých

jsou doteky Slunce do Vltavy,

jež skví se jako křtitelnice.

Na dlani před Tebou třpytí se

jako velká zřítelnice,

jako káď svaté vody

národa vyvoleného.

V ní Hradčany zhlížejí se

v údolích vltavínů,

v údolí stříbrných

hřebínků vln

a zlatonosných písků.

Otče náš, své paže nad námi vztahuješ

a voláš nás k úkolům stavět první hráze

před lhostejností, sebeuspokojením a pýchou,

jež pro lidstvo jsou

sebezničující.

Harfové struny se rozezněly,

zvony a struny spojují nás,

nás s Tebou Otče,

Náš Otče vesmírný, Otče náš!

Dal jsi nám úkol, náš Otče,

probouzet duše,

oslovit ty zatím dřímající

v zahradě Tvojí,

v české kotlině.

Zahrada rajská je naše země

s Tebou spojená, spojená

se sférami duchovními

někde nahoře vysoko

nad námi.

Minulost naše

je jen přípravka,

jen znalost not

pro českou melodii,

jež éterem až ke hvězdám

se vydá –

nová symfonie Novosvětská.

(Úryvek básně ze sbírky

Věk nadějí, 2006)