Slova naděje a světla
Ladič čas právě napíná struny
do harmonických vlnění,
do prýštivých pramenů všech řek a říček,
do blyštivých pramínků Šumavy.
Ty prameny, ty pramínky naladěné
rozchvěly všechny klávesy a struny,
všechny harfy, varhany a zvony
na vyšehradských věžích.
Doteky Tvých očí, náš Otče,
doteky prstů Tvých
jsou doteky Slunce do Vltavy,
jež skví se jako křtitelnice.
Na dlani před Tebou třpytí se
jako velká zřítelnice,
jako káď svaté vody
národa vyvoleného.
V ní Hradčany zhlížejí se
v údolích vltavínů,
v údolí stříbrných hřebínků vln
a zlatonosných písků.
Doteky Tvých prstů, Otče,
rozbuší srdce tisíců zvonů
všech věží, věžiček a bání,
rozznějí zvonky loretánské.
Otče náš, své paže nad námi vztahuješ
a voláš nás k úkolům stavět první hráze
před lhostejností, sebeuspokojením a pýchou,
jež pro lidstvo jsou sebezničující.
Harfové struny se rozezněly,
zvony a struny spojují nás,
nás s Tebou, Otče,
náš Otče vesmírný, Otče náš!
Dal jsi nám úkol, náš Otče,
probouzet duše,
oslovit ty zatím dřímající
v zahradě Tvojí, v české kotlině.
Zahrada rajská je naše země
s Tebou spojená,
spojená se sférami duchovními
někde nahoře vysoko nad námi.
Tam někde nahoře ve sférách duchovních
je Boží plán a zákony Tvoje.
Do nich vepsal jsi a učíš nás,
že prvoplánově je v Božím plánu Láska.
Minulost naše je jen přípravka,
jen znalost not pro českou melodii,
jež éterem až ke hvězdám se vydá –
nová symfonie Novosvětská.
Jako zkouška vítání Nového věku
se ohlašuje úkol náš.
Veliký úkol dal jsi nám k jeho nastolení,
k přípravě věku příchozího, Otče náš.
Skřivánčí zpěv a rozpjatá křídla
vlaštovek a čápů, jež vracejí se k domovům,
jsou souhlasem k úloze naší,
že splní ji dobře národ Tvůj.
Nový věk se chystá převzít vládu,
do rukou už bere otěže.
Úkoly rozdává prvním bratřím:
vize a prozření šířit odvážně.
Prosím, ozvi se, pověz,
že slyšíš, když tě volám,
národe s lvíčkem ve znaku,
s tím lvem, jenž chrání ho, bdí a střeží.
Houslovým klíčem otvíráš pokladnici
obzorů domova, krásných Čech.
Až z dálky přišli se podívat
a obdivovat pravou krásu…
Dirigent sahá po taktovce,
hůlkou už mává v prostoru,
až rukáv klouže k lokti dolů –
Vesmírem zní Kde domov můj.
Ta místa, ty výšiny duchovní
nezaplatíš, nekoupíš je, ale vytvoříš!
Vztažené ruce k nebi Vyšehradu
kroužily krajkové věže…
Až do těch krajin nedohlédneš,
a přitom tam se gobelíny tkají
s obrazy dějů na Zemi –
tam chystají se dějiny.
Tak dlouho zněla hudba Novosvětské,
než udeřily znaky zlověstné
a na čas rozladily nástroje.
Ladiči stáli přichystáni…
Ladiči, vzbuďte se!
Znovu rudá podlitina
sahá do kláves,
až mnohá struna povolila.
Ladiči, vstávejte!
Ovládnout nás chtějí
negace a špatné energie,
rozeznít špínou za nehty.
Ladič čas napíná struny
do harmonické polohy.
Dešťové kapky,
omyjte už naříkání!
Skřípavé pero psalo ódy
na obušky a nesmyslnou poslušnost.
Tolik čel se nesklonilo,
tolik, tolik duší nezlomilo!
Vzpomínku, jež pro tebe září,
uchop, uchop pevně,
dopiš a domaluj svou zkušeností
a posílej dál, všem pošli dál!
Kruhy na vodě a zčeřené vlny
zrcadlí petřínské stráně
všech květů hlohů, šeříků a pláňat,
anebo jen holé, jinovatkou přikrášlené.
Dolů dívají se na kopuli,
na hrsti zlaťáků, jež zprvu posbírány
teď slávu do daleka šíří:
To dokázal NÁROD SOBĚ!
Kam až došel jsi, kam dospěl
v úvahách o božích mlýnech,
když dokola se točí, dál se točí
dějiny jako v kruhu s celou Zemí naší…
Rozcuchánci na obzoru
všech keřů, jehliček a korun stromů
souhlasně se zachvívají:
Úlohu zvládneš, český národe!
Neznámé vlnění
už splétá copánky dnů, jež přijdou.
Zachytit pohledem
alespoň pramínek…
Sblížení s Východem přiblížit,
vyložit jasnozřivé vize,
čtyřhlasům naslouchat
východních křesťanů…
Cesta ke světlu je jedna,
ač tolik podob má a tváří,
tak jako jedna pravda je –
tvořivá síla kosmická.
Čidla v genech zváží situaci,
přednost dají na šachovnici
dámě genetických informací –
sídelním místům altruismu.
Harfové struny z Vyšehradu,
rozložené akordy básně,
strunné lahodnění
z gotických růžic věží do dálky zní.
Nejlepší síly duchovní
už osnovy budoucnosti navíjejí:
intelektem, uměním metafory –
vyšším sdělením.
Neuzavírej se, národe, do obručí sebe sama,
světu nabídni svou zkušenost…
Být proto lepší! Chtít být lepší,
být tolerantní a odpírat zlo!
Nový mýtus píše se
místo vyčerpaného…
Milost daru od Boha, nadání svoje
předávej jiným! Posílej dál!
Na dlani před Tebou třpytí se
jako velká křtitelnice
hladina tajemné vody,
v ní kamenné mosty zhlížejí se…
Veliká káď rozlitého stříbra
rybáře svatého Petra
s bazilikou na hladině
nebe odráží…
Kádě táborské a vozové hradby
poztrácely nepřátele.
Dál překračuj práh nesnášenlivosti,
práh tuhý, tvrdošíjný, dubový.
Harfové struny až k Tobě doznívají,
nahoru až k Tobě, od Tebe k nám.
Okrouhlé rotundy v zeleni zrcadlí se
jako svědkové – kamenné drahokamy.
Neříkej, že nestojíš
o trochu rosy,
když rosteš na útesu,
růže, růže rozchodníková.
Neříkej, že nestojíš
o vlídná slova,
o slova naděje a světla,
duše dosud nezahojená.
Dal jsi nám, náš Otče, úkol
probouzet duše a dávat příklad:
svatý Václav, Anežka svatá,
Jezulátko pražské, Jan Hus…
Mezi nebem a zemí
je domov všech skrytých chvění.
I hmota se nám uschovala –
tajemná neznámá obkružuje Zem.
Rozprostřel temnotu
tak jako slepotu
ten, jenž chce nevidět, že
naděje tu pro každého je!
Pevně postavené jsou české housle
a jenom tak je nerozladíš.
Struny vědí, jak mají znít –
v paměti mají kosmické harmonie.
Falešný tón nevydají,
nerezonují s ním.
Marně se pokoušíš rozladit struny ve mně,
takové tóny nepřijímám já, národ český.
Píšťaly všech vodních sloupců
jsou harfově naladěny,
jak břidličné varhany v Českém ráji,
klenoty Svatováclavské koruny…
Věra Ludíková
Praha, prosinec 2005
Žádnou společenskou změnu, žádnou historickou událost neudělala nějaká amorfní masa. Vždycky to byli konkrétní lidé, lidé, kteří byli symbolem něčeho nového.
(dokument National geographic)
Věra Ludíková