„Život je setkání s přáteli“ paní Věře Tomáš kardinál Špidlík Přátelství Cestou od Vás, příteli, ztratila jsem zlatý šperk. Hlavu v oblacích jsem měla – možná cestou za Vámi jen tak na zem spadla má brož s bílým démantem. Za Vámi jela jsem prožít vzácnou chvíli, jíž tolik si přeji být prostoupena, velikou důvěrou a náklonností jako tak známou vůní lip, siluetou Hradčan a křivkou Řípu. Z Vaší tváře, příteli, čtu srdečnost, vřelost a pravost citu, ze stisku ruky ji poznávám. Vystoupit ze sebe, z ochranných obalů, z líčidel, jež zahalují duši – to tuší přátelé na dálku, teď už ví. Vědoucím srdcem poznávám přítele, tikotem srdce, jež bije klidně, tiše, ne na poplach, chvěje se jako ozvučné desky houslí, rozchvělým tónem španělských kytar – poznávám věrnost společným ideám ... Vaše slova jsou hojivá jako heřmánkové polštáře, jako zákony Boží, v nichž Láska je úplně prvoplánová. Cestu nekříží řevnivost ani žárlivost, u přátel působí symbióza ... Přátelství voní po lipovém květu, má tvar srdčitých listů, lehce šumivých lístků, vánku, jež lehounce ovívá tvář, vstřícnou tvář laděnou k úsměvu, k uvítání přátel ... Přátelství je plnost klasů zlatavých polí, zlatá zář slunečnic dychtících po slunci, vztažené dlaně k objetí, duše vstřícné k naslouchání. Účastné oči, chce se mi říci: Máte svatozář! Věra Ludíková

„La vivo estas renkontiĝo kun amikoj“ Tomáš kardinalo Špidlík al sinjorino Věra Amikeco Vojaĝante de Vi, amiko, mi perdis oran juvelon. Mia kapo troviĝis en nuboj – eble dumvoje al Vi simple sur la teron falis mia broĉo kun blanka diamanto. Al Vi mi veturis por travivi raran minuton, en kiu min tiom dezirantan plenigas granda konfido kaj korinklino kiel la fama bonodoro de tilioj, silueto de Hradčany kaj kurbo de Říp. Desur Via vizaĝo, amiko, mi legas bonkorecon, varmecon kaj verecon de la sento, laŭ manpremo mi ekkonas ilin. Eksteriĝi el si, el ŝirmaj pakumoj, el ŝminkoj, vualantaj animon – tion scietas amikoj defore, nun jam scias. Per scianta koro mi ekkonas amikon, per tiktako de koro, kiu batas trankvile, silente, ne alarme, tremetas kiel sonkesto de violono, per emociita tono de hispanaj gitaroj – mi rekonas la fidelecon al kunaj ideoj ... Viaj vortoj estas resanigaj kiel kamomilaj kusenoj, kiel leĝoj Diaj, en kiuj la Amo estas tute unuaeca. La vojon krucas nek envio nek ĵaluzo, ĉe amikoj efikas simbiozo ... Amikeco bonodoras je tilia floro, desegniĝas kiel korformaj folioj, leĝere susurantaj folietoj, zefiro, kiu tenere ventumas vizaĝon, komplezan vizaĝon agordigitan al rideto, al bonvenigo de amikoj ... Amikeco estas pleneco de spikoj sur oretaj kampoj, ora brilo de sunfloroj avidantaj sunon, polmoj etenditaj al brakumo, animoj preparitaj por aŭskulti. Kunsentaj okuloj, mi volus diri: Vi aŭreolitas! Věra Ludíková esperantigis Jaroslav Krolupper