Příspěvky do
knížky Pošli_to_dál Literární
noviny o_poselství Pošli
to dál |
Příspěvky do knížky Pošli to dál „Kosmické vědomí,
říkáte... Je vesmír víc hmotou, nebo duchem? Sítě dřív dokonalého světa
rozmotává kybernetika. Nové, netušené formy Inteligence a Vědomí ponoukají
lidský rod k jiným, adekvátnějším sebenazřením. Jsme vývojovou fází
evolučního plánu přírody, potažmo kosmu. Mysleme na to častěji: vývojovou
fází...“
Miroslav Vejlupek, Jednatel OS V-Art POŠLI TO DÁL... MOTO: Vesmír, co je Vesmír?/ Pán Bůh, kdo je Bůh?/ Co se
smí a nesmí,/ co je lidský dluh./ Mnoho pánůbohů,/ mnoho vesmírů,/ jak já
člověk mohu/ léčit nevíru?/ Utrpení boží/ v našem křesťanství,/ proč
takové hloží,/ to sám pánbůh ví./ Žádné utrpení,/ to by bylo hej./ Pro tohle
Bůh není,/ jak mám věřit v Něj./ Věřím lásce, míru,/ svému svědomí,/ a
mou lidskou víru/ pánbůh nezlomí... TŘI
POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ PRVNÍ: „Pozdrav pánbůh,“ řekla víla vil/ všechny nemocné a
všechnu bídu prostého lidu. DRUHÁ: Za devaterou horou a devaterou řekou/ nikdo se
nedře/ a přitom štědře/ medy jim tekou. TŘETÍ: Byli, žili manželé, v lásce stálí,/ a ti se
nikdy nehádali... PhDr. Zdenka Bergrová Vyznání víry Lásko stokrát milovaná stokrát proklínaná stokrát vzpomínaná stokrát na zeď přibitá stokrát se zdi snímaná kdyby už
nebylo pro co pro tebe navěky chtěl
bych žít Lásko odpouštějící i opouštějící zas zrazující zas se vracející na oltář krví kladená dokonce Mojžíšem do kamene vtesaná kdyby už
nebylo pro co pro tebe navěky chtěl
bych žít Lásko nikdy nezabitá vždy znovu vzkříšená stále bolestná radostná slzami vítězství napájená kdyby už
nebylo pro co pro tebe navěky chtěl
bych žít
Erwin
Kukuczka farář
Československé církve husitské Pošli to dál... Nejdříve pišme o
naději. Není vždy jasně vidět, ale existuje. Ta, která směřuje
k paprskům světla, jež vychází z nás i z hlubin Vesmíru. Naděje souvisí
s dobrem. To působí často neokázale a nehalasně, někdy bývá zasuté.
Zvolíš-li dobro, je nutné se vymanit z lákavých pastí života i
z vlastního sobectví. Staneš-li se obětí chaosu a hluku, nedovolí ti
naslouchat vnitřnímu hlasu. Rozhlížej se a
vnímej. Když vystoupíš vzhůru, podej ruku dalšímu, vždyť člověk potřebuje
člověka. Barvy a vůně krajiny podnítí tvou představivost, takže žij
v harmonii s přírodou. Obnoví tvé smysly, probudí vlohy
k rozjímání. Neboj se jizev,
které cestou získáš, ale střez se útočných zákrut a srázů v sobě.
Nemíjej bez povšimnutí duchovní poklady minulosti a snaž se, ať ti neunikne
to kvalitní ze současnosti. Také vyslechni
často tajemné vzkazy Vesmíru. A pokud nejsi lhostejný pozorovatel či pobavený
divák, dospěješ k pochopení bohatství života.
S v é p o z n
á n í pošli dál... Jaroslav Schnerch Světla Marie, přestaň, cožpak může mazlení tvému odolat a s plnou polní děcko růže železo meče pozvedat? To nikomu se nezdařilo na světě činit současně. Marie, spusť je, dost už pilo z prsů nalitých barokně. Teď k soklu povoláno bylo sešikovat se radostně. Tam do tympánu udeřilo a ty vystoupíš na nebe. Připadne mužským pažím mávat zezdola k boji povely, buclatým mrakům odevzdávat fakulí vzdušné pocely zda ohnivě jim bez Madony, jak vlají větrem ztracení. Divoši vědy. Mezi hromy a Eliáši na kopcích. Zeno Kaprál V předvečer
Zeleného čtvrtka zazněla ze starodávného domu U Halánků na Starém Městě
pražském výzva Pošli to dál! V čase, který je plný myšlenek obrácených
jak hluboko do minulosti – na počátek našeho letopočtu – tak i do budoucna,
od kterého každý z nás očekává něco jiného. A to v místě, kde se ve
středověku scházeli prostí lidé i studenti a kde v 19. století vzniklo
muzeum, které opět vábilo prosté i učené, a kde se dodnes snoubí staré
s novým. Muzeum – stánek múz, má obohacovat naši mysl, seznamovat
s minulostí a také uchovávat artefakty pro ty, kteří přijdou po nás a
naše současnost jim bude minulostí. Tak jako muzeum i
člověk by měl být vnímavý k múzám a tak jako muzeum máme vztah
k minulosti i budoucnosti. Každý si neseme svou minulost – ten temnou,
ten světlou, ale našimi myšlenkami a skutky by se měla zušlechťovat, aby až
ji doneseme na konec, byla co nejsvětlejší a ti, kterým ji předáme, neměli
tak těžké břímě. Měli bychom se
snažit předávat jen lásku, radost a štěstí a těm, kteří jsou schopni vnímat
více, i víru a naději. Dr. Milena Secká Ve jménu Otce Syna i Ducha Svatého Otče nebeský smiluj se Kriste Ježíši buď se mnou Duchu Svatý promluv mým jazykem Ježíši Kriste ať naplním vůli Tvoji ať jen Tebe následuji Ve jménu Otce Syna i Ducha svatého Amen Dr. Josef Lebeda
Známe svá práva, ale zapomněli jsme na hlubší pravdu. Svět se radikálně
změnil. Nejen pro události z 11. září 2001, ale již pro dřívější, které
způsobily totalitní režimy. Ať se podíváme komkoli, všude nacházíme stavy
určité krize, ať sociální, náboženské, národnostní, ale i v rodinných
vztazích, a především na úrovni individuální, krizi jedince. Nicméně
podívejme se jen na poslední dva problémy. Zdá se, že krize
v rodinné instituci má své příčiny v nespoutané orientaci
k materializmu. Ztrácíme se v povrchních hmotných a ekonomických
záležitostech, až jsme přeťali hlubší vzájemné propojení struktury naší
společnosti. Při našem narůstajícím pocitu osamělosti jsme zapomněli na smysl
pro odpovědnost. Vyhlašujeme svá práva a touhy, ale přehlížíme naši
odpovědnost k sobě samému i k lidem kolem nás. Práva člověka jsou
zajisté důležitým poznáním, ale jejich přijetí jsme přepracovali tak, že jsme
zapomněli na skutečnost hlubší jednoty s veškerenstvem. Konflikt mezi
osobními právy a odpovědnostmi je příčinou ohrožení tradice rodiny a může se
vyřešit jen tím, když se sám každý pozná jako bytost procházející evolucí a
zároveň si uvědomí náš společný duchovní podklad s rodinou daleko větší,
která se nazývá lidstvem. V každém
z nás existuje ještě hlubší a závažnější krize, která je zcela nezávislá
na vnější situaci. Drží nás pocit nepokoje, něco, „co pociťuji, že bych měl
učinit, ale nevím co“. Pociťujeme pobídku k něčemu stálejšímu, než je
vír událostí, kterému jsme vystaveni. Je to touha prolomit naše omezení a
vnořit se do nesmírnosti stálé radosti a míru. Toto toužení a
hledání je jádrem neklidu a nepokoje, který v dnešní společnosti
nacházíme. Nejpronikavěji se jeví u mladých, kteří v touze vše rozluštit
jsou často hnáni k nevázanému experimentování se životem. Nevědí, co
vlastně hledají a kam mají své inspirace namířit. Svádí je vše, co se třpytí
a co je slibné. Proto propadnou snadno zavedení. Zdrojem takového
počínání je vnitřní tlak pozvednout se nad běžnou úroveň, což se splní jen
vědomým úsilím ve směru vyšší kvality. Jedině když se naše touha rozhoří
v plamen, jsme schopni poznat zdroj našeho hledání. Pak prožijeme
svrchovanou odpověď ve formě božské milosti, která nás očistí od nečistot
naší vnější přirozenosti a roztaví nás ve vnitřní skutečnosti, která se sama
začne v našich životech vyjadřovat. Onen zdroj nás
naplní intenzivní láskou, která rozpustí všechna zauzlení naší osobnosti, ať
jsou zděděná či v dětství nabytá. Tato síla si vynutí překonání všech
překážek v životě a jako spiritualita je jeho nejzávažnějším projevem.
Je to jediné rozuzlení všech problémů života a všechny problémy nás vedou
k tomuto poznání. Je to jediný cíl, který je schopen opravdu uspokojit a
který poskytuje našim životům smysluplné zaměření.
Rudolf
Skarnitzl Odkazujem tíško, pošepky. V zhode s poétkou Verou Ludíkovou odkazujem:
Láska je velikánske bohatstvo. Jediné, ozajstné bohatstvo tohoto sveta. Láska
materská, rodičovská, milenecká, manželská. Láska okamihu a večná láska.
Láska k rodnej hrude, láska k blízkym aj vzdialeným. Láska košatá
aj skromná. Láska odovzdaná. Láska bolestná a bolesť utišujúca. Láska
k nepriateĺom? Pravzor lásky Matka Tereza. Postoj chvíĺa – je tu láska.
Čas sa zastavil. Tíško, pošepky odkazujem vekom budúcim svoju lásku. Peter
Lipták CO JE A NENÍ PŘÍBĚH. Všechno lze odůvodnit. Zkazku,
vyprávění, pověst, esej, novelu, povídku, báseň v próze, verše. A
dohromady? Je to sdělení? A komu? Přemíra výpovědí se kupí v deníkových záznamech mnoha
knih. Vtipné glosy ke stavu duše, ke způsobu myšlení klasiků, filozofů,
reformátorů... Většinou souhlasíme, nejméně z devadesáti procent, zaradujeme
se nad přiléhavým přirovnáním, nad objevnou metaforou. Čteme to znovu. Ano, ano, je to přesně tak – ani o vlásek
neuhnuli. Strefa. A do čeho? Do černého? Co je to černé? Opakovaná věta
ztrácí smysl. Ale ano, pochopili jsme, rozumíme i stylu, prostě chápeme. A za
tím důmyslným, objevným spojením nalézáme další. Trochu vyvrací předchozí
útočnou spleť, ale znovu se vrací k původnímu tvrzení. Opakovací hodina
čtení. Soustředění žáci. Poslušní. Obracejí stránky. Další kniha končí. Listujeme zpět, hledáme úryvek, který nás nadchl, odnesl do
polozapomenutého tajemství oplocené zahrady s vysokými slunečnicemi.
Nenašli jsme. Zato přehršle vynalézavých přirovnání. Moudrost? Nová knížka; proložíme literárním časopisem. Přeskakujeme
obsahy viděného, čteného a sláva! Obsahy slyšeného se nevyskytují. Útržky vět v dopravním prostředku, splývající
s hučením volných kolejí a špatně smontovaných motorů. Oknem proniká pouliční lampa, bliká a vrhá stíny na špinavé
okno. Další rozečtený text. Zkušenosti oscilují na hraně chtěného
prožitku. Souhlasíme, souhlasíme, máte pravdu, přesně takhle cítíme osten
nedávné minulosti v našem městě. Takže opravdu souhlasíme, souhlasíme.
Nevymysleli bychom to lépe. Souhlas. A za ním je prázdno. Není nic. Z toho souhlasu
není nic než souhlas. Následuje díra. Propad. Jak posbírat všechna přitakání, aby nespadla do otevřené
jámy. Zkusíme to znovu. Namátkou rozevřeme: deníkový záznam, přesný
v popisu nálady a ještě preciznější v myšlence. A nic. Prázdno. Začátek, prostředek, konec příběhu? Je-li jaký. Snad šum -
rachot - ticho. Alena
Munková prosí
mě
zadrhává
zaklepe na dveře
vejde
v prázdný rám Nedávno podlehla krátké, ale intenzivní nemohoucnosti.
Připoutána na lůžko v hotelovém pokoji nevnímala prostor. Čas se odvíjel
mezi denním světlem a obtížně snesitelnou rozsvícenou žárovkou. Ta nabývala
neobvyklých rozměrů; byly to žárovky dvě nad sebou vrstvené, komíhající se.
Občas se podařilo přivřít jedno oko a žárovka už byla pouze jedna. Někdy
tenhle úskok udělal ze dvou malých červených ok na televizním přijímači jenom
jedno. V temné noci při pokusu o spánek byly její oči pevně stisknuté.
Občasné návštěvy rozmazaných postav byly vzdálené, i jejich hlasy
prodlužovaly slabiky, spíše šeptaly. Nic nemohlo zaplašit vzrůstající úzkost
bdělého stavu. Koleny se dotýkala brady, schoulená do rohu polštáře, skoro
bez hnutí. Úzkost neodcházela ani v ranním rozbřesku, naopak, ráno se
vysmívalo probdělé naději. Dosáhnout na sklenici čaje, zapít prášek, nezapomenout na
pravidelný obdélníkový tvar krabičky, roztrhnout staniol, vyjmout bílé
kolečko. Sklenici vrátit, nezvrhnout. Pár kapek od koutku úst teče tence po
krku. Úzkost z opuštění lůžka, kdy se celá místnost
proměnila v šikmou chodbu, jejíž stěny se vlnily a marně se jich
dotýkaly její paže. Stěny pořád ustupovaly. Několik kroků do koupelny byla
velehorská túra. Asi v Alpách. Úleva po zvracení. Spočinutí
v posteli, vzdálený zvuk dětských hlasů. Kolena znovu u brady, přikrývka
omotaná kolem krku. Čekání, nesnesitelně dlouhé čekání na sebemenší náznak
změny. Lze už otevřít obě oči naplno? Jednoho rána nastal obrat. Skříně a stůl v hotelovém
pokoji stály na svém místě, stěny se nevlnily. Okno propouštělo záclonou
sluneční svit. Ale strach z večera a noci doprovázel každý výdech.
Úzkost se přilepila na patro, do hrdla, ne a ne ji odstranit. Slibovala, že
bude hodná na všechny, že se ve všem přizpůsobí, že nebude zbrklá, že, a to
hlavně, nebude nic chtít, že přijme dny, jak jsou, že se nebude tak křečovitě
snažit... že, že, že. Vrátila se domů. Trochu vystrašená, hodně unavená. Vágní
předsevzetí se ještě dala splnit. Nelhala při nátlaku na různé schůzky; mohla
odmítat. Ticho následujících dnů mělo šedavé zabarvení a
nerozvrstvený čas. V bdělém stavu přijímala pouze zvuky, ale i ty měly
neurčitý charakter, odrážely se od její neschopnosti je identifikovat a
mizely rozmazané v prostoru. Natáhla budík, jehož hlasitý chod ji měl připoutat
k rozbitému času. Nepomáhalo to. Teprve když několik dnů nechala všechno
kolem sebe bez povšimnutí, na pospas věcem samotným, bez sebemenší snahy
postrčit děj. Teprve tehdy se pomalu vracel rozvrh dne poskládaný do
stereotypů, a co hlavně, rozvrstvený do zaběhnutých rán až do večerů. Občas
se vracela noční úzkost s vyschlým hrdlem a přilepeným jazykem Zvykla si
na ni a přehlušovala ji rozečtenou knížkou, ťapkáním po kuchyni se sklenicí
studené vody. Do tichých dnů se vkrádala čím dál větší lenost. A nechuť
k vlastní existenci. Přijala první výzvu k návratu do společnosti
ostatních. Přijala ji v domnění, že potlačí svoji lenivost, špatnou
náladu, občasné výčitky svědomí bez konkrétního obsahu. A taky narůstající
vrstvu prachu na nábytku, na podlaze, špínu v koutech. Telefonů přibývalo, planých schůzek taky. Už zase dny
nestačily, znovu doháněla promeškané s iluzí, že má čas pod kontrolou.
Bez zastavení, aby mohla posoudit co je a co není důležité. Co je ztráta
smyslu konání a spěchu do hrobu. Protože tam se zastaví bez možnosti ohlédnout
se. A třeba je to strach. Asi určitě. Strach.
Alena Munková Mein Lebensmotto wurde eine fernöstliche Weisheit: „Hat ein
Armer viele Freunde, ist er reicher als er ahnt.“ Mit der erreichten
Fünfundsiebzig glaubte ich an sein Aufhören. Die Begegnung mit der Dichterin
Věra Ludíková und ihren frommen Erkenntnissen, Zufriedenheit mit meinen
Übersetzungen dieser Poesie und Beobachten der Wirkung auf die Zuhörer bei
den Lesungen begleiten mich weiterhin... Mým životním heslem se stala moudrost z Dálného
východu: „ Má-li chudák hodně přátel, je bohatším, než tuší.“ Dosažením své
pětasedmdesátky jsem věřila, že přestává platit. Setkání s básnířkou
Věrou Ludíkovou a jejími zbožnými úvahami, spokojenost s mými překlady
této poezie a možnost pozorovat dopad na posluchače při čteních mě provázejí
stále... Berta
Cibulková Celý svět se podle mne
zbláznil, neboť chování některých
vlivných lidí mně připadá jako chování malých kluků na pískovišti. Také zde
platí zákon rychlejšího a silnějšího. Demokracie dostává na světě ránu za
ranou, a čím více je někdo tupější, zlý a netolerantní, tím se má na tomto světě
lépe. Lidé si neuvědomují, že násilí plodí zase jen násilí, a žádný nechce
ustoupit. Jsem odmala věřící a teď jsem se upnul na
bibli a našeho Pána ještě více, neboť je to jediná naděje všech lidí. Věřím
pevně, že se dobří lidé spojí, ať už žijí kdekoliv, ať je jejich barva kůže
jakákoliv a jsou různé víry. Věřím v Boha, a proto také věřím
v lidi. Moje poselství světu zní: „Otevřete svá srdce a milujte svého
bližního jako sebe samého.“ Pavel
Štosek, básník a t. č. bezdomovec Paní Věře Ludíkové Umělkyně ví, že její
práce ji spojuje s Bohem, zapojuje ji do mystického vztahu se světem... (není to z mé hlavy, ale kdyby
to nemluvilo i za mne, nenapsala bych Vám to) M.
T. ...tento způsob živobytí sahá za pouhé přežití, je
nositelem zdraví a přispívá k obohacování vesmíru... Pamatuj, že při každém tvém
konání je přítomno Věčné Oko, které vše vidí, Ucho, které vše slyší, a Kniha, kam se vše zapisuje. (Rabínská moudrost) Pošli to dál!
Markéta Turková Ikare zpevni křídla ať doletíš k cíli pozdravuj skřivánky Šťastný návrat bratře Čestmír Vidman
23. XI. 2002, Brno Vážený pane, nevím, jestli tento dopis
nepadne do rukou ženy, v tom případě asi skončí špatně. Vy mne neznáte a
ani já Vás neznám. Nečtete žádnou reklamu, nabídku na výhodný nákup nebo
přijímací dopis do některé vysoce uznávané společnosti. Neslíbím Vám výhru,
neslíbím Vám žádné náboženství, neslíbím Vám vyhledávací služby. Budu od Vás
vyžadovat. Vy mne už asi ani
nesledujete, už buď ležím v koši, ne ve Vaší mysli, kam se chci vetřít
úplně otevřeně. Dostala jsem nápad poslat někam po České republice dopis na
úplně neznámou adresu. Nečekám vyřízení, ale protože jsem zatím zpět nic
neobdržela, vše je na nejlepší cestě. Posaďte se, můj milý,
mohu Vás takto titulovat? Však o co jde? Vždyť se ale vůbec neznáme. Jakou
máte povahu? Jste klidný, pracující muž s rodinou, bez rodiny? Promiňte.
Neznáme se, snad Vás ani nechci poznat, nějak jsem si Vás však už dávno
představila. Vím totiž docela přesně, že stojíte. Při čtení takového dopisu
se přece nedá sedět v ušáku. Jenže já Vás o to na začátku žádala. Máte
rád kávu? Měl byste, a také číst noviny. Zn.: Není podmínkou. (?!) Postavte
na kávu. Můj milý, píši Vám, abych
se vyznala zcela anonymně z těch myšlenek mého života, jež nepatří
k lidem, patří jen na papír a pro Vaše oči. Nechce se mi psát dál,
jsem znechucena formou, jíž jsem započala. Počít něco je překrásné, věřte mi,
jenomže co potom s útěžkem? Přestane tě bavit a tělo i mysl si žádá
prázdniny. Volně být, volně myslet, volně milovat. Vonět přírodou, její
spanilostí, jejím řádem, být sobec a být mecenáš. Propojit svá břicha
s rozkoší znovuobjevení sebe sama. Toužím svírat ve svém
klíně píseň zklamání. Jmenuje se Svoboda,
alespoň nyní mi přišlo, že Zlobou být nemůže. Žádné cizojazyčné jméno jsem si
pro Vás nepřipravila, buďme čeští, buďme vlastenci, aspoň ti z nás, kteří
ještě věříme v obrodu našeho národa. Proč na mne prodavačka
mluví a snaží se získat mou přízeň? Kdyby mlčela, uslyšela by více, uslyšela
by můj tlukot srdce, přání a mohla by říci přijďte
zas. Když ruce se spojí, přichází
sláva... Chtěla jsem se Vám
vyznat, milý příteli, jenomže žízeň po slovech je větší, než mohu dát.
Usmějte se přece, jsem už klidná, ruce se mi netřesou, tváře nehoří, ozvěna
deštných lesů zmizela za hory. Pronikněte do nich, proklestěte se hustým
křovím, abyste zachránil jen jednu bytost, třeba jen svým slovem, jenomže v jednom
je zádrhel. Můžete mít jak chcete silný meč, sílu v rukou, výmluvnost
řeckého řečníka, bez vložení srdce do hry přijde jasný bankrot. Znáte to,
čímsi se oba konce jedné věci liší, čímsi osobním. Myslete na to, snažně Vás
prosím, už jen pro bloudící oči. Hodiny se zrychlují,
flétnista zahraje partituru od poslední noty k první, je na výsluní
nočního času, leccos smí a leccos jej sváže černou mašlí. Ručička odměřující
budoucí zatracené vteřiny oběhla svou trasu jednou, sto devadesát šestkrát.
Stihnete mezitím dýchat a promyslet strategii výpadu. Nepromarněte čas. Pro posměch, pro pohrdání
zajímají se o tvou osobu. Proč rádi sledují to, co děláš, jen proto, aby tě
za vlasy vytahali při chybě té nejskromnější. Kdybyste tušil, první a
poslední slova jsou věnována lásce, která není mileneckým citem. Takové
stmívání v náručí přichází po noci. Ráno je doprovodíš prohnutím
v zádech, svěříš se druhému tělu. Mlha před domem láká. Promnout si oči!
zavelel král. Ví to, nemá žádné poddané, tak jako já. Nepřeji si, aby někdo
nožem rozřízl mlhu před domem, bylo by vidět do oken. Co po Vás tedy chci? A
priori jsem chtěla požádat o smilování. Poslat dopis po České
republice? Poslat jej do vesmíru? Aťsi. Pane, paní, čtete totiž poslední
reklamu, náboženství hrstky konečných slov. Naslouchat lžím přikázal král a
prchnul. Není více času na pravdu! Sbohem! Kateřina F. Podhorská Moji milí přátelé, odpusťte mi, pro tentokrát uchopím zrcadlo
do rukou, abych pověděla, že slovo člověku podané je záchranou, někdy i
životem. Slyším křičet Jakuba Demla: „Modlete se!“
Křičí hlasitě. Vaše
Kateřina Farkasová MAGICKÁ SÍLA SLOV
Myslím, že by prospělo zamyšlení nad touto
úvahou každému, kdo aspiruje na schopnost vyjádřit se ke skutečnosti světa,
který nás obklopuje. Nad tím, jak jsme uzpůsobeni chápat skutečnost nejenom
svými smysly, ale také jak vyjádřit realitu podstaty našeho bytí. Způsobem,
kterému jsme zjednodušeně říkali poezie, ale který by měl přesahovat zdánlivě
poznané a otevírat nové a dosud neobjevené prostory vnímání. Vnímání, jež by bylo jako imperativ a
nejniternější diktát vedlo k pochopení a přetvoření našeho života
k vášnivému zaujetí pro krásu. Pro vyjádření jejího vnímání. Jak zažívat
krásu v každém jejím vdechnutí, protože již jenom samotné slovo
inspirace pochází od pojmového vyjádření vdechovat. Každým svým dechem vnímat krásu a
drahocennost našeho života. Zažívat ji v dokonalém oživení a
posvěcení slov, která užíváme v našem každodenním životě! Vdechovat slova jako divoce kvetoucí rajské
růže, přetavené v propastných hlubinách země v horské křišťálové
krystaly, které se proměňují v magické klíče otevírající oltáře srdce.
Mluvme a pišme tak, abychom prozářili temnoty obecné lhostejnosti! Otevřeme utajované čarovné zahrady, které
nejsou ukryty v neprostupných lesích, ani za štíty velehor, kam musíme
beznadějně putovat přes vyprahlé pouště! Vysušující a práchnivějící nicota svírá
nás v nejhlubším vězení naší lhostejnosti. Pod zdánlivě okoralým
příkrovem všednosti leží netušené bohatství, utajená pokladnice klenotů
nevídané krásy a hodnoty. Otevřeme ji s nejvyšší vytříbenou pozorností! Požehnejme našemu zraku, aby konečně prohlédl!
Naslouchejme tichounkému a šepotavému hlasu, který k nám promlouvá od
našeho nejútlejšího dětství! Promlouvá k nám ve chvílích tichého
zadumání z našeho vlastního nitra. Tento nejdražší klenot je utvořen
z nejvzácnějších substancí, které svou hodnotou překonávají všechny
molekulární skladby utajené v přírodních pozemských démantech. Je ukryt
v našem nejhlubším nitru. Je tak průzračný, že je neviditelný, a tak
lehounký, že je nezvažitelný. A PŘESTO JE ZDE, JE ZDE, JE ZDE! Neuchopíme ho do našich hmotných rukou,
ale přesto lehounce klepe na komůrku našeho srdce. Je vlastním rytmem našeho
bytí. Jako melodický úsvit táhne po strunách našich cév. Je posvátným
elixírem nesmrtelnosti, který pijeme a který se probouzí, obnovuje a žije
v každém našem dechu.
Jaromír Skřivánek Je na nás, aby
v Kosmu zavládla láska, jen na nás je, aby všude kolem nás zavládla
láska, jen na nás je, abychom my, příslušníci všech národů, ras a vyznání
nalezli vzájemné pochopení, porozumění a tím i naplnili naši touhu po
dorozumění.
Jiří Patera, i za pražské esperantisty
|