Gramatika

Kategorie: Jazyk

ÚPLNÁ GRAMATIKA ESPERANTA

(původní text autora esperanta L.L. Zamenhofa upravený pro české uživatele)

A. Abeceda

Většinu písmen píšeme a hlásky vyslovujeme v esperantu stejně jako v češtině. Odlišná jsou:
ĉ
– vyslovuje se jako č ve slově čokoláda – ĉokolado
ĝ
- vyslovuje se jako ve slově bandžo – banĝo
ĥ
- vyslovuje se jako ch ve slově echo – eĥo
ĵ
– vyslovuje se jako české ž ve slově žurnál – ĵurnalo
ŝ
– vyslovuje se jako české š ve slově šálŝalo
ŭ
– se vyskytuje pouze jako dvojhláska , a vyslovuje se jako ve slovech automobil – aŭtomobilo, leukocit – leŭkocito.
Slabiky di, ti, ni se vyslovují dy, ty, ny jako ve slovech diktátor – diktatoro, tinktura – tinkturo, nikotin – nikotino.

B. Pravidla

  1. Člen určitý je la a je stejný pro všechny rody a pády v čísle jednotném i množném.
  2. Podstatné jméno má vždy koncovku -o, množné číslo -j. Esperanto má pouze dva pády: první (nominativ – nominativo) a čtvrtý (akuzativ – akuzativo). Čtvrtý pád tvoříme připojením koncovky –n: la patro – la patron, la patroj – la patrojn). Ostatní pády vyjadřujeme pomocí předložek např.: s otcem – kun la patro, k otci – al la patro, od otce – de la patro.
  3. Přídavné jméno má vždy koncovku –a a skloňuje se jako podstatné jméno. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce pli – více, třetí pomocí příslovce plej – nejvíce, slovo než překládáme ol, např. pli blanka ol neĝo – bělejší než sníh; la plej blanka – nejbělejší.
  4. Základní číslovky jsou nesklonné: 1 – unu, 2 – du, 3 – tri, 4 – kvar, 5 – kvin, 6 – ses, 7 – sep, 8 – ok, 9 – naŭ, 10 – dek, 100 – cent, 1000 – mil. Čísla tvoříme prostým řazením číslovek: 5432 kvinmil kvarcent tridek du. Řadové číslovky mají koncovku přídavného jména: kvara – čtvrtý. Násobné se tvoří příponou -obl-: kvarobla – čtyřnásobný, kvaroble – čtyřnásobně. Zlomky mají příponu -on-: kvarono – čtvrtina, hromadné číslovky -op-: kvarope – čtyři a čtyři, podílné po: po kvar – po čtyřech. Číslovky mohou být též podstatnými jmény a příslovci: kvaro – čtyřka, kvare – za čtvrté.
  5. Osobní zájmena jsou: mi – já, vi – ty, vy, Vy, li – on, ŝi – ona, ĝi – ono, si – se, ni – my, ili – oni, ony, ona; neurčité zájmeno oni (čti »ony«): oni parolas – říká se, mluví se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména -a.. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: mia – můj, min – mě, mne.
  6. Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: mi faras – dělám, la patro faras – otec dělá, ili faras – oni / ony / ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -u, neurčitý způsob -i.
    • Příčestí a přechodníky mají v esperantu větší rozlišovací schopnost:
    • přítomné činné končí na -ant: faranta – dělající
    • minulé činné končí na -int:farinta – dělavší
    • budoucí činné končí na -ont: faronta – mající / hodlající dělat
    • přítomné trpné končí na -at: farata – dělaný
    • minulé trpné končí na -it: farita – udělaný
    • budoucí trpné končí na -ot: farota – mající být udělán
    • Přechodníky končí na -e: farante, farinte, atd. – dělaje
    • Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esti – být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se používá předložky de: ŝi estas amata de ĉiuj – je milována všemi.
  7. Příslovce má koncovku -e, stupňuje se jako přídavné jméno: mia frato kantas pli bone ol mi - můj bratr zpívá lépe než já.
  8. Všechny předložky se pojí s prvním pádem, předložka en také s akuzativem.
  9. Každé slovo se čte tak, jak je psáno.
  10. Přízvučná slabika je vždy druhá od konce.
  11. Složená slova se tvoří prostým spojením slov(ních kmenů): skrib-maŝino – psací stroj, maŝin-skribo – strojové písmo, písmo psané strojem.
  12. Zápor se tvoří ve větě pouze jedním záporným slovem (záporkou): Nikdo to neviděl – Neniu tion vidis. (nesprávně: ... ne vidis). Nikdo z nás nikdy nic takového neviděl – Neniu el ni iam ion tian vidis. (Nesprávně: Neniu el ni neniam nenion tian ne vidis).
  13. Na otázku "kam" odpovídáme čtvrtým pádem: domů – hejmen, do Prahy – Pragon.
  14. Každá předložka má určitý a stálý význam; v nerozhodném případě se někdy používá neurčitá předložka "je": sopiro je la patrujo – touha po vlasti.
  15. Takzvaná cizí slova se přejímají obvykle beze změny, píší se však foneticky.
  16. Koncovky podstatného jména a členu se mohou nahradit odsuvníkem: de l´ mond´.