Posuzujme esperanto objektivně

Esperanto je mezinárodní jazyk, jehož posláním je sloužit snadnému a přímému dorozumívání. Nemůže a ani nemá nahrazovat jazyky národní.

Ohlédnutí až do časů tvůrce esperanta – Dr. L. L. ZAMENHOFA

V roce 1887 Dr. Zamenhof přišel mezi své přátele a řekl jim asi toto: Sestavil jsem nový jazyk, nikdo jím sice nemluví, nic v něm není napsáno, ale naučte se mu. Postupně překleneme jazykové potíže a mezinárodní nevraživost.

Dnes by se mu leckdo vysmál. Tehdy ne. Zamenhof získával stoupence v celé Evropě, později na všech kontinentech. Za 9 let, v roce 1896, největší pařížské nakladatelství Hachette vydávalo esperantské knihy. Mezi stoupenci esperanta byli členové Francouzské akademie, šlechtici, studenti. a to vše se dělo v hlavním městě tehdy vše ovládající francouzštiny. V roce 1903 se konalo úspěšné setkání francouzských a anglických esperantistů v Calais a o dva roky později slavný první světový kongres esperantistů v Boulogne sur Mer. Dr. Zamenhof při průjezdu Paříží dostal řád Čestné legie a mnoho jiných poct. Nadšení neznalo mezí. Zdálo se, že postup esperanta nic nezastaví.

V roce 1907 se konalo ve Francouzské akademii konečné jednání o přijetí mezinárodního dorozumívacího jazyka a bylo již téměř jisté, že bude přijato esperanto. Dr. Zamenhofa, žijícího ve Varšavě, osobně zastupoval baron de Beaufront. Ten však v rozhodné chvíli předložil svůj návrh IDO. a výsledek? Nebylo přijato ani IDO ani ESPERANTO. Rozkol v esperantském hnutí vážně poškodil ideu mezinárodního jazyka. První světová válka další vývoj hnutí zkomplikovala. Následně proti esperantu a jeho stoupencům vystoupily všechny totalitní režimy, Hitlerův i Stalinův. Důsledky jsou citelné i ve 21. století, zvláště v zemích postkomunistických, kde rozvoj esperanta stagnuje.

Navzdory tomu jsou esperantisté dobře organizováni v celém světě. Svědčí o tom každoroční světové kongresy s 1500 až 5000 účastníky, zájmová a profesní sdružení, jejich konference a kongresy, množství vydávaných časopisů a knih, informací na Internetu, rozhlasová vysílání aj. To vše svědčí o přežití a vytrvání.

Jaký je to vlastně jazyk, to esperanto?

Za dobu své existence si získalo miliony lidí, často i lidi znalé mnoha cizích jazyků. Dr. Zamenhof znal 12 jazyků, „druhý otec esperanta“, Antoni Grabowski, dokonce 30 jazyků…

Splňuje všechny požadavky propagátorů plánovitého mezinárodního jazyka (Komenský, Leibniz aj.), totiž jednoduchost, přesnost, snadnost. Je schopen vyjádřit jednoznačně a přesně i komplikované pojmy a vztahy, což jsou hlavní požadavky vědy. Bez problémů se mu naučí i lidé se základním vzděláním.

Stavba esperanta využívá předností některých jazyků, např. jednoduchost anglické mluvnice, mezinárodně užívanou slovní zásobu, slovanskou volnost větné skladby, operativnost předpon a přípon aglutinačních jazyků zejména Východu, ale např. i maďarštiny.

Úroveň esperanta posoudila řada významných osob, nemělo by proto být pochyb o jeho vhodnosti pro funkci oficiálního mezinárodního jazyka.

Rabíndranáth Thákur (Tagore): Esperanto je velký vynález s obrovskými možnostmi.

Albert Einstein: Pro mezinárodní styky není mezinárodní dorozumění pomocí mezinárodního jazyka jen nutností, ale samozřejmostí. Esperanto je nejlepším rozřešením myšlenky mezinárodního jazyka.

Romain Rolland: Aby se národy mohly dohodnout, je nejprve nutno se dorozumět. Za tím účelem musí mít společný jazyk. Proto se musí učinit všechno, aby se esperanto stalo jazykem lidstva, dorozumívacím prostředkem jednoho národa s druhým.

Julian Tuwim: K mezinárodnímu jazyku mám hluboké sympatie a opravdový obdiv… Chci jen říci, že esperanto mimo praktické cíle má překrásnou ideu.

Lev Nikolajevič Tolstoj: Námaha naučit se esperantu je tak nepatrná a výsledek, kterého jím můžeme dosáhnout, tak veliký, že by tuto námahu měl vynaložit každý.

William James: Představte si, že bychom měli různá „hudební písma“ pro každý národ, místo jednoho společného... a v  lidské řeči žijeme v tomto nepořádku a anarchii. Dr. Zamenhof dává klíč pro hudební řešení, nástroj harmonického dorozumění.

Umberto Eco na pátém semiotickém kongresu v La Coruñi ve Španělsku: Veřejně jsem vyslovil mínění, že esperanto by mělo hrát významnější úlohu – je užitečné samo o sobě a současně jako záštita národních jazyků… Ano, musí se najít účinnější a pevná cesta. Ze své vlastní zkušenosti říkám, že při svých častých cestách do mnoha zemí, hlavně ve Francii a Německu, stále slyším stížnosti že angličtina již překročila roli spojovacího jazyka a stala se vážným imperialistickým nebezpečím pro evropské národní jazyky, které již jejímu vlivu podléhají. a já říkám: věc je jednoduchá, začněte u svých dětí. Začněte je učit esperanto a nebezpečí zmizí… Znám hodnotu esperanta a ačkoliv sám nejsem esperantistou, podporuji ho.

UNESCO rezolucí z 10.12.1954 uznalo, že výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodních intelektuálních styků a pro sblížení národů odpovídají cílům a ideálům této vrcholné instance pro vědu, výchovu a kulturu.

O vztahu veřejnosti k esperantu

S politováním konstatujeme, že v České republice je názor na esperanto obecně zatížen předsudky, a to především vlivem sdělovacích prostředků a také výroky některých významných osobností a publicistů, aniž tito lidé mají o tomto jazyku alespoň základní informace.

Připomeňme nedávno vydané dílo italského spisovatele, filozofa, profesora univerzity v Bologni, Umberta Eca Hledání dokonalého jazyka. Ač neesperantista, shledává ho vhodným pro vyřešení babylonského prokletí a dává mu dokonce šanci (viz 3. stranu tohoto textu). To však českým recenzentům nic neříká. Zpravidla jim esperanto nestojí ani za zmínku. V Mladé frontě DNES Tomáš Hermann recenzi dokonce uzavírá slovy, jejichž význam je recenzované knize zcela vzdálený: „Poznání nedostatků všech dokonalých jazyků vede ke zjištění, kolik předností mají naše jazyky přirozené. Je to cesta, jak se smířit s babylonským prokletím“.

Naproti tomu František Čermák v dodatku k českému vydání knihy s U. Ecem polemizuje. Zabývá se esperantem, avšak představu o tom, že některý jazyk je lepší a jiný horší, označuje za naivní a v podstatě falešnou. O angličtině v závěru praví, že sice mluvčí všech ostatních jazyků proti rodilým znevýhodňuje…, že se však dá předpokládat vývoj této nevýhody a modifikace pod tlakem potřeb společenství. Tuto odvážnou a irelevantní premisu však nijak blíže nevysvětluje. Autor dodatku proto vzbuzuje rozpaky, neboť již dnes se z denního tisku dovídáme, že jen v roce 2001 vyšlo v bruselských novinách přes 300 inzerátů nabízejících volná pracovní místa rodilým anglickým mluvčím. Přesto, že druhý článek Všeobecné deklarace lidských práv zaručuje všem občanům stejná práva bez ohledu na jazyk, společenský a národní původ, publikují tyto diskriminační inzeráty jak evropské organizace financované Evropskou komisí, tak i organizace financované OSN (Úřad vysokého komisaře pro lidská práva v Ženevě, Světová zdravotnická organizace v Ženevě, Mezinárodní agentura pro jadernou energii ve Vídni, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu aj.).

O významu angličtiny v současném globalizujícím se světě není pochyb, avšak podmínka „English mother tongue“ (mateřský jazyk angličtina) nebo „native English speaking“ (rodilý anglicky mluvící) z etického hlediska neobstojí.

Marceau Déchamps, generální tajemník společnosti pro obranu francouzštiny, sdělil, že jeho organizace se rozhodla proti těm, kdo vystupují s diskriminačními pracovními požadavky, postupovat právní cestou

Hlediska založená na moci (ekonomické faktory, úroveň vědy a techniky, počet anglických mluvčích) by neměla jazyk pro budoucí mezinárodní komunikaci favorizovat před žádoucími hledisky kvality jazyka pro mezinárodní komunikaci (pravidelnost, plánovost, co nejmenší mnohoznačnost, fonetičnost). Švédský diplomat a generální tajemník Rady Evropy, Daniel Tarschys, v tiskovém prohlášení uvedl: „Nevěřím, že angličtina zvítězí“. Mnohé z toho si uvědomují i mnozí Angličané, neboť v britském parlamentu je 150členná skupina „Přátelé esperanta“, která pokládá esperanto za vhodnější prostředek dorozumění, než je angličtina.

Samozřejmě jsme plně srozuměni s tím, že naše mladá generace se angličtině a dalším jazykům pilně učí. Paralelně s tím však chceme vzbudit zájem o neutrální univerzální jazyk, především o pozoruhodné esperanto, a hnutí pro jeho přijetí.

Citace z knihy Umberta Eca „Hledání dokonalého jazyka“ (Nakl. LN, Praha 2001. 356 s.):

Kdyby tedy politické rozhodnutí doprovázela vhodně naplánovaná mediální kampaň, mohl by se zvolený pomocný mezinárodní jazyk velmi rychle prosadit...

Nicméně to, že k takovému politickému rozhodnutí dosud nedošlo a že by bylo velmi obtížné ho prosadit, ještě neznamená, že se tak nestane v budoucnosti...

Zásadní průlom by mohl způsobit právě pocit národní důstojnosti: vzhledem k nebezpečí, že by v budoucí evropské unii mohl převládnout jazyk jednoho národa, by mohly ty státy, které nemají možnost vlastní jazyk prosadit a obávají se nadvlády jiného jazyka (a kdy všichni se bojí jednoho), podporovat právě přijetí pomocného mezinárodního jazyka.

Předsudky a pravda

Projev Clauda Pirona na zasedání sekce pro jazyk a komunikaci UNESCO

Když jsem byl malý, říkali mi: Neboj se zeptat na cestu. Od toho máš jazyk a tak se dostaneš až na kraj světa. Ale o několik kilometrů dále se již mluvilo jiným jazykem. Ptát se někoho na cestu už nebylo k ničemu.

Říkali mi: Aby ses domluvil s cizinci, uč se ve škole cizí jazyky. Zjistil jsem však, že devadesát procent dospělých se v jazycích, kterým se učilo ve škole, nedokáže plně vyjádřit.

Říkali mi: Anglicky se dohovoříš na celém světě. Avšak v jedné vesnici ve Španělsku jsem byl svědkem automobilové nehody, kde se řidiči, Francouz a Švéd, nedokázali dorozumět ani mezi sebou, ani s policií. V jednom thajském městečku jsem viděl, jak se zahraniční turista s úzkostí snaží popsat příznaky své nemoci místnímu lékaři; nepodařilo se mu to. Jako pracovník OSN a Světové zdravotnické organizace jsem působil v pěti světadílech a mám zkušenosti z Guatemaly, Bulharska, Konga, Japonska a mnoha dalších zemí, že až na velké hotely a letecké společnosti není angličtina nic platná.

Říkali mi: Dík překladům jsou dnes i nejvzdálenější kultury přístupné každému. Když jsem však porovnával překlady s originály, shledával jsem tolik zkomolených významů, vynechávek, opomenutí a stylových nesrovnalostí, že mi nezbylo než konstatovat pravdu italského úsloví, že překládat do našich jazyků znamená zrazovat.

Na západě mi říkali, že chtějí pomáhat rozvojovým zemím a respektovat přitom jejich domácí kulturu. Viděl jsem však, jak s angličtinou a francouzštinou přichází nejsilnější kulturní útlak. Viděl jsem, jak bez ohledu na jazykovou důstojnost partnera mu již od začátku vnucujeme svůj jazyk. a viděl jsem nesčíslné množství problémů, které vznikají při zaškolování místních pracovníků, protože západní technici neovládají místní jazyk a v těchto jazycích ani nejsou učebnice.

Říkali mi: Všeobecné školní vyučování zajistí rovnost šancí pro děti z různého prostředí. a viděl jsem, především v rozvojových zemích, jak bohaté rodiny posílají své děti na studia do Británie a Spojených států, aby se učily anglicky, a viděl jsem masy lidí uzavřené do svého jazyka, podrobené té či oné propagandě, bez širšího rozhledu, udržované také jazykem na nízkém stupni společenského a hospodářského vývoje.

Říkali mi: Esperanto neuspělo. a viděl jsem, jak se v jedné horské vesnici kdesi v Evropě rolnické děti bez nesnází dorozumívají již po půl roce učení s japonskými návštěvníky.

Říkali mi: Esperantu chybějí lidské hodnoty. a já jsem se tomu jazyku naučil, četl jsem jeho poezii, naslouchal jeho písním. Tímto jazykem jsem důvěrně rozmlouval s Brazilci, Číňany, Íránci, Poláky i s mladým Uzbekem. a tu musím – jako bývalý překladatel z povolání – doznat, že takové rozhovory byly nejspontánnější a nejhlubší, jaké jsem kdy měl v cizí řeči.

Říkali mi: Esperanto znamená konec kultury. Když mě však ve východní Evropě, v Latinské Americe nebo Azii esperantisté přijímali, poznal jsem, že skoro všichni jsou kulturnější než jejich krajané na stejné společenské úrovni. a když jsem se zúčastnil mezinárodních debat v tomto jazyce, jejich intelektuální úroveň mi opravdu imponovala.

Samozřejmě jsem si tyto poznatky nenechal pro sebe. Říkal jsem: Pojďte! Pojďte a dívejte se! Je tu něco neobyčejného: jazyk, který úspěšně řeší otázku komunikace mezi národy. Viděl jsem, jak v tomto jazyce neuvěřitelně pohotově diskutuje Maďar s Korejcem o filozofii a politice, a to dva roky od chvíle, kdy se mu začali učit. a viděl jsem to a ono, a pak ještě mnoho jiného…

Říkali mi však: To není nic seriózního. a pak, a to především, ten jazyk není přirozený.

Nechápu to. Když se srdce člověka, když se jeho podněty, když se nejjemnější odstíny jeho myšlení vyjadřují bezprostředně, z úst k uším, takovým jazykem, který se zrodil z rozvoje mezinárodní komunikace, pak mi říkají: Není to přirozené.

Co však vidím, když cestuji po světě? Vidím, jak se lidé vzdávají toužené rozmluvy s obyvateli země, kterou projíždějí nebo kde pobývají. Vidím, k jak směšným nedorozuměním vede snaha dorozumívat se posunky. Vidím lidi žíznící po kultuře, kterým jazyková bariéra brání číst tolik děl hodných mezinárodního publika. Vidím spousty lidí, jak po šesti či sedmi letech jazykového studia stále ještě hovoří cizím jazykem kostrbatě a lámaně, jak nemohou nalézt správné slovo, mají směšnou výslovnost a nedokáží vyjádřit, co chtějí říci. Vidím, jak na celém světě bují jazyková nerovnoprávnost a diskriminace. Vidím, jak diplomaté a odborníci hovoří do mikrofonu, a ze sluchátka slyším zcela jiný hlas. a tomu říkáte „přirozené dorozumívání“? Což umění řešit problémy inteligentně a s citem již nepatří k lidské povaze?

Říká se mi mnoho, já však zjišťuji něco jiného. Tápu bezradně v této společnosti, která vyhlašuje právo každého člověka na komunikaci. a nevím, zda mě klamou, nebo zda ten nenormální jsem já.