Mezinárodní komunikační jazyk musí být beznárodnostní

Prof. Charles Durand

Autor je francouzský odborník na informatiku. Napsal dvě knihy o postavení angličtiny ve společnosti. Jako externí odborník byl pozván k účasti na 88. světovém kongresu esperantistů v Göteborgu k diskusím na kongresové téma „jazyková práva a odpovědnosti“. Se svolením autora předkládáme české veřejnosti překlad jeho projevu při zahájení kongresu 26. července 2003.

Úvodem děkuji panu Renato Corsettimu, předsedovi Světového esperantského svazu (UEA), za pozvání na tento kongres a za možnost zde skromně přispět práci esperantistů.

Dnešní doba nezbytně vyžaduje, abychom prolomili ohradu mlčení, zbudovanou jako tvrz masovými sdělovacími prostředky z pověření jisté oligarchie. Esperantisté neprosazují jen esperanto, nýbrž se také domáhají práva, které náleží národům pro jejich důstojenství: myslet a pracovat svým jazykem, žít v souladu se svou kulturou, být samy sebou plně a bez omezování. Organizace esperantistů mají mnoho společného s jinými skupinami, které vznikly v minulých patnácti letech v různých částech světa a zvláště v Evropě. Tyto skupiny se zabývají obranou mnoha národních jazyků, které by světová plutokracie chtěla považovat za pouhé dialekty a jejichž úloha by se tak stala v podstatě jen folklorní záležitostí. a právě proto je spojenectví esperantistů s těmito skupinami nanejvýš žádoucí. Podle mého názoru existují všechny potřebné faktory, aby se z tohoto spojenectví vytvořila skutečná symbióza, což nám pomůže mnohem účinněji uvádět v obecnou známost to, co hlásáme.

Dnes jsou esperantisté jediní, kdo nám nabízí jazyk skutečně mezinárodní a všemi zvládnutelný. Nebudu zde vypočítávat přednosti esperanta, protože vy všichni je znáte lépe než já, který doposud váš jazyk aktivně neovládá. Přesto však nám jiní tvrdí, že mateřský jazyk jisté skupiny, představující ne více než 6 až 7 % obyvatel světa, je jazykem univerzálním. To před nás staví závažný problém. Je pravda, že jestliže je jeden národní jazyk prohlašován za univerzální, pak to zároveň znamená, že ostatní jazyky takovými nejsou. Jestliže je jednomu jazyku přisuzována nadřazenost nad ostatními, pak to samozřejmě zdůrazňuje také podřazenost těch ostatních. Tomu se říká dvojitost kritérií (dvojí metr), a to je velmi na závadu, protože když je jeden jazyk povýšen nad ostatní, pak jeho příslušníci budou rovněž považováni za povýšené nad příslušníky jiných jazyků, ať chtějí či nikoliv.

K tomu bych rád uvedl jakési přirovnání. Všichni víme, že do roku 1960 existovala ve Spojených státech přísná rasová segregace, založená na údajné méněcennosti černochů. Důkladné průzkumy ukázaly, že stejného názoru byla i většina černochů samých. Takové vzájemné srozumění v názorech vzniká vždy ve vztazích mezi kolonizátory a kolonizovanými, mezi vládnoucími a ovládanými. Konstatujeme tu podobnou situaci mezi rodilými mluvčími údajně univerzálního jazyka a příslušníky ostatních jazyků. Téměř systematická diskriminace, zvýhodňující anglické rodilé mluvčí, je přirozený důsledek nadřazenosti přisuzované angličtině, protože v mnohých zemích je angličtina formálně uznávána jakožto výlučný jazyk pro budoucí komunikaci v mezinárodní výměně ve vědě a technice. Stejně tak může diskriminační zaměstnanecká politika existovat jen na základě víry – společné anglickým rodilým mluvčím a těm, kteří jimi nejsou – v údajnou „nadřazenost“ angličtiny. Tato pochybná shoda, která není nic jiného než jedna skupina vládnoucí a druhá ovládaná, plodí uvnitř všech mezinárodních organizací (bez povinnosti dodržovat zaměstnanecké kvóty) zjevné nerovnosti, které mohou doznat ještě dalšího posílení působením aktuálních tendencí.

V Evropě se nám mnozí snaží namluvit, že se kvůli obchodním pravidlům a globálním potřebám komunikace stala znalost angličtiny nepostradatelnou. Kdyby však cíle výuky angličtiny byly pouze pragmatické, pak by se apoštolové univerzálního porozumění měli obracet nikoli k angličtině, ale k esperantu. Musíme konstatovat, že v kontinentální Evropě hraje dnes angličtina stejnou roli jako před rokem 1990 ruština v satelitních zemích Sovětského svazu a v jeho anektovaných republikách. Sociální lingvista Louis-Jean Calvet ozřejmil v tomto procesu etapy zcela podobné tomu, co se dnes ukazuje v západní Evropě v souvislosti s angličtinou. Absence jazykové politiky v neruských republikách vedla k rozsáhlým výpůjčkám z ruštiny, zvláště v oblasti vědy a techniky. Tak se místní jazyky velmi rychle izolovaly jen pro funkce masové komunikace, kdežto ruština se specifikovala pro funkce informatické, oficiální a vědecké. V roce 1975 bylo na konferenci v Taškentu navrženo vyučování ruštiny již od mateřské školy, a to na všech stupních, a později, v roce 1979 na jiné konferenci v Taškentu, nazvané „Ruština, jazyk přátelství a spolupráce sovětských národů, byl podán návrh, aby studenti byli povinni psát své práce rusky. Následovaly manifestace v Tbilisi (Gruzie), Tallinnu (Estonsko), menší protesty v ostatních baltských zemích, petice gruzínských intelektuálů apod… Někteří příslušníci neruských národů si uvědomovali, že se jejich jazyk začíná rozpouštět v jazyce ruském. Docházelo k jevu urychlovaného vstřebávání místních jazyků ruštinou, proti vůli těchto národů, nejrůznějšími způsoby odvislými od centrální moci a od jazykové politiky Ruska vůči jeho satelitům. Je zřejmé, že se podobný proces rozvíjí v evropských zemích, a to navozuje domněnku, že budování Evropské unie vede k usnadnění rychlé satelizace starého kontinentu pro Spojené státy americké. V Sovětském svazu měly výpůjčky z ruštiny zmenšovat rozdíly mezi jazyky ve prospěch ruštiny. Tehdy v Sovětském svazu a dnes v kontinentální Evropě, jde tento druh jazykového imperialismu pochopitelně různými cestami, ovlivňuje zároveň školskou a univerzitní politiku, jazykové plánování a masové komunikační prostředky. Jazykový imperialismus by sám o sobě nebyl tak nebezpečný, kdyby nebyl spojen s obyčejným drsným imperialismem. Stačí se pozorně podívat, abychom poznali, co obsahuje.

V mnoha zemích zastoupených na tomto kongresu vpašovávají média do národních jazyků velmi promyšleně a záludně stovky angloamerických slov, která tak vytěsňují domácí slovní zásobu. Tak je tomu například v italštině, němčině, francouzštině, španělštině, švédštině. Na reklamách obrazy o modernosti, o technologii – takzvané vysoké, o mobilitě, o vědě, o liberálnosti, o efektivitě, o profesním úspěchu, o bohatství, a dokonce o sportu jsou dnes již téměř vždy spojeny s angloamerickými názvy, které velmi promyšleně nahrazují výrazy z mateřského jazyka, který tím trpí. Tento nepřetržitý nápor cizích slov vytváří u obyvatelstva podmíněný reflex, který nejen favorizuje procvičování angličtiny, ale i souhlas s nadměrnou anglosaskou nadvládou angličtiny v kultuře, ekonomii a politice přičiněnímím společností, které tím samy trpí.

Rémi Kauffer, profesor prestižní politologické školy (Sciences-Po) v Paříži, napsal ve své knize nazvané „Zbraň dezinformace. Válka nadnárodních firem proti Evropě“:
„Tím, že vnucují svá pojetí, své terminologie, svá pojímání světa, snaží se Spojené státy spoutat své protivníky do myšlenkového kruhu pro ně připraveného tak, aby se z něho již nemohli vyvléci. Vnutit jim své vyjadřování (slovní zásobu) znamená vyhrát první bitvu. Od brainstorming k wargame, od teenagers k fast-food, od management k benchmarking jsou Američané vpředu před všemi ostatními…

Díky tomuto vzrůstajícímu vtíravému vměšování se americko-britský vliv může dále rozšiřovat. Od vládnoucí elity, od hospodářských médií až k útvarům „v předních pozicích“ ze středních společenských vrstev pronikl až k lidovým masám. Boj s pomocí slov, boj s pomocí obrazů. Tím, že amerikanizace výrazů a představ jde ruku v ruce s amerikanizací způsobu konzumu, poskytuje tento jev jeden z nejúčinnějších prostředků, který podporuje pronikání amerických firem na rozvíjející se trhy. I kyž jen obchodní, je konec konců každá válka nejprve válkou duchovních hodnot. Nedá se také vůbec srovnávat s psychologickou bleskovou válkou, vymyšlenou a vedenou k blízkému cíli. Dezinformace naopak předpokládá pečlivě řízenou trvalou činnost a významné prostředky technické, finanční a lidské.“

Toto vysvětlení je tedy geograficko-politické a plně potvrzuje výrok Zbigniewa Brzezinského, který tvrdí, že Evropa je od nynějška protektorátem Spojených států.

Naše tak zvané elity si absolutně neuvědomují, že vlastníci slov a jazyka vlastní také myšlení a že ten, kdo vlastní myšlení jiného, vlastní také všechno ostatní. Tato neznalost je všeobecná. Všeobecné používání angličtiny jako prostředku definování a prezentování vědy pochopitelně poskytuje širší viditelnost vědeckých prací anglofonních národů, kdežto práce ostatních odsunuje stranou, a to samozřejmě tím spíše, že jsou redigovány anglicky a tudíž se musí vtěsnat do požadavků angličtiny jak co do formy, tak co do obsahu. Z toho pramení mimetismus (přizpůsobování se prostředí) či imitismus (napodobování), což má nedozírné následky, neboť vede konkurenční inspirací k programům, které nemohou odpovídat skutečně inovační logice. Tím, že to jsou anglofonní země, kdo tak definuje normy dobré vědy, je samozřejmé, že se věda anglofonních zemí jeví jako nadřazená vůči vědě zemí ostatních. Pokud budou cizí vědečtí výzkumníci, vědomě či nevědomě, souhlasit s touto vlastní podřazenostítí tím, že budou při popisování své práce používat angličtinu, budou jen prostými prostředníky angloamerického vědeckého výzkumu a nebudou moci svou práci plně zhodnocovat.

Umožňuje tedy znalost jazyka, který si činí nárok na označení „univerzální“, vyšší úroveň prosperity? V to zřejmě věří vládní vedení Taiwanu, protože nedávno najalo tisíc učitelů, jejichž rodným jazykem je angličtina, aby zvýšili úroveň znalosti angličtiny taiwanské mládeže. Avšak, jak jsem na to upozornil na konferenci konané v této zemi v listopadu 2002, podíváme-li se na sousední země, uvidíme, že Filipíny, kde je úroveň znalosti angličtiny nejvyšší v celé oblasti, mají přitom v celé jihovýchodní Asii nejnižší ekonomickou úroveň.

Jediný jazyk zmenšuje počet vyjadřovacích způsobů a referenčních hledisek, přičemž ignoruje způsoby myšlení fungující v jiných jazycích. Nelze svěřovat jiným ovládání vymezujících definic a prostředků zobrazování lidských znalostí. Právě proto musí být mezinárodní komunikační jazyk naprosto beznárodnostní, a jediný jazyk, který tomuto kritériu v dnešní době odpovídá, je esperanto.

Můj boj je bojem za svobodu ducha, neboť tato svoboda je podmínkou všech ostatních svobod. Jsem dnes s vámi, neboť esperantisté jsou v podstatě stejného názoru.

Revuo Esperanto, 96, 2003-09, č. 1162 (9), s. 171, 84

Big business za 500 milionů eur na Sardinii – „sardenglish“

Liberální demokratičtí reformisté Sardinie (Riformatori Liberal Democratici Sardi) ve spolupráci s British Council připravili velkorysý projekt SANDEGNA SPEAKS ENGLISH směrovaný ke všem obyvatelům Sardinie, za 500 milionů eur. Bývalý předseda British Council, sir Charles Troughton, před časem hovořil o výuce angličtiny v zahraničí skepticky, uznal, že miliony lidí nezvládají studium tak komlexního jazyka, jako je angličtina, a že pro mezinárodní styky je proto prostor také pro esperanto, jazyk mnohem snazší. Nyní se však zdá, že dnešní vyučovací metody jsou dokonalejší a činí angličtinu přístupnou pro všechny bez rozdílu.

Vůdce sardinských reformistů prohlásil: „Závěrem naší více než tříleté práce je přesvědčení, že používání angličtiny jako dorozumívacího prostředku všech Sardinců může být definitivním krokem pro strhnutí fyzických a kulturních pout, která oddělují Sardinii od ostatního světa“.

Profesor Marcello De Giovanni, docent historie italského jazyka na univerzitě v Chieti (Itálie) a příznivec Výboru Allarme lingua pro obranu jazyků a kultur, k tomuto dění poznamenal: „…touto cestou brzy dosáhneme bodu, z něhož nebude návratu, jak tvrdí mnozí jazykovědci. Ti předpovídají zánik nebo drastické znehodnocení kulturních jazyků, s výjimkou angličtiny, v průběhu padesáti let.“

Soumrak afrických jazyků

UNESCO varuje, že více než 250 afrických jazyků již téměř zaniklo provždy a daších asi 500 z počtu 1400, které používá 700 milionů Afričanů, je na cestě k zániku.

Profesor Mohlomi Moleleki, předseda Jihoafrické jazykové rady Pansalb, si stěžuje: „Lidé používají angličtinu jako nástroj společenského vzestupu. Existuje zkušenost, že bez znalosti angličtiny nepostoupíte v zaměstnání ani v obci. Lidé utíkají od vlastního jazyka, když s jeho pomocí nezískají peníze. Zdůrazňovat, že jazyk je součástí kultury, nestačí. Jazyk musí pomoci ke chlebu na vašem stole. a to se zpravidla nestává mluvčím afrických jazyků.“

Bolestivou ranou je útěk také od koloniální afrikánštiny nizozemského původu k angličtině. Afrikánské školy se pomalu zavírají, místní obyvatelé zapisují své děti do anglických škol. Tři sta let stará afrikánština dosud dokonale sloužící po všech stránkách, díky své přesnosti i ve vědě, je na ústupu.

a co Česká republika?

Je zvláštní, když v zemi s tak rozšířenou xenofobií a do omrzení se ozývajícími hlasy o národních zájmech, je slyšet z úst mediálně známých a sebejistých osob slova, že „o angličtině je již rozhodnuto“. „Angličtina je o svobodě pohybu.“ „Svět nepotřebuje žádné vymyšlené jazyky, angličtinu nepřeválcují.“ Takto se představuje nemalá část naší inteligence, neschopná vlastní komplexní úvahy, status quo se současnou významnou rolí angličtiny přijímá odevzdaně. podobně jako v 18. a 19. století česká šlechta a měšťané ochotně přijímali němčinu. – Vyzýváme ke studiu názorů profesora Charlese Duranda! – neznamená to však, že jsme proti studiu vysoce kulturní a potřebné angličtiny.