Už v 17. století se velcí filozofové René Descartes a Wilhelm Leibniz zabývali myšlenkou umělého plánového jazyka a zvláště náš Jam Amos Komenský, který se tomuto tematu podrobně věnoval v 19. kapitole knihy Via lucis (Cesta světla) a ještě podrobněji v páté knize Všenápravy nazvané Panglottia (Všeřeč). Byl přesvědčen, že společný jazyk by nejlépe šířil po světě vzdělanost.

Avšak teprve zrušení poddanství v 19. století přineslo široké veřejnosti možnost navazovat mezinárodní styky a stále vznikající mezinárodní slova přímo provokovala k vytvoření mezinárodního jazyka, který by byl pravidelný, a proto snadno naučitelný. Z mnoha pokusů je nejúspěšnější esperanto, zveřejněné roku 1887 ve Varšavě očním lékařem rusko-židovského původu Ludvíkem Lazarem Zamenhofem (1859-1917). Pochopil, že jazyk není jen seznam slov a mluvnických pravidel, ale také literatura a společenství uživatelů. Vzdal se autorských práv a považoval se jen za iniciátora jazyka, který může rozvíjet pouze společná praktická a literární činnost mezinárodní esperantské komunity. Díky důmyslnému systému předpon a přípon si lidé sami mohou odvozovat slova, i když esperanto není jejich mateřštinou, a jazyk se tak může společensky vyvíjet podobně jako jazyky národní.

Za uplynulé století byla do esperanta přeložena četná díla světové literatury, zvláště jazykově náročná (Bible, Božská komedie, Král Lear, Don Quijote, Zločin a trest, Pán prstenů, Sto roků samoty, Švejk apod.) a vznikla i literatura původní (slovník esperantských spisovatelů z roku 2006 uvádí téměř 900 autorů), což vedlo k velkému rozšíření slovní zásoby. Avšak jako v každém jazyce se kurzisté mohou spokojit buď jen základní konverzační úrovní nebo se naučit jazyk na úrovni literární, případně odborné ze svého oboru.

Esperanto na našem území

První učebnice esperanta v češtině byla vydána už v roce 1890 v Pardubicích tehdy osmnáctiletým Františkem Lorencem, avšak teprve druhá učebnice vydaná v roce 1900 mladým učitelem Theodorem Čejkou z Bystřice pod Hostýnem odstartovala skutečné esperantské hnutí na našem území.

První oficiální esperantskou organizací v tehdejším Rakousku byl právě náš klub, založený roku 1901 pod názvem První spolek esperantistů rakouských v Brně. Současně byl v Budapešti založen první esperantský spolek v uherské části monarchie. V roce 1902 následoval klub v Praze a v dalších českých místech, které se nakonec spojily do dvou celonárodních organizací, Bohema Esperanto-Asocio a Bohema Esperanto-Unio, vydávající také dva časopisy Bohema Esperantisto a Časopis českých esperantistů. Spojily se po první světové válce v novém Československu.

Vrcholem naší činnosti mezi válkami bylo esperantské vysílání brněnského rozhlasu, ve kterém kromě esperantistů účinkovaly i významné herecké osobnosti (Karel Höger, Vladimír Leraus, Jarmila Kurandová, spisovatel František Kožík se svou ženou Zdenou Švábíkovou). Jako chlapec (12 let) se do klubu přihlásil i budoucí velký básník Ivan Blatný, kterého klubová kronika té doby chválí za přednesy básní na kulturních večerech.

Po druhé světové válce se vysílání přesunulo do Prahy, protože brněnské studio bylo rozbombardované. Z té doby se zachoval zvukový záznam Rusalky v esperantu, kterou zpívala Marie Tauberová s Beno Blachutem (princ) a Karlem Kalačem (vodník), komentář četl Karel Höger.

V roce 1950 brněnský klub uspořádal celostátní sjezd československých esperantistů, na který přijelo tisíc osob. Ale pak následovaly režimní zásahy. V roce 1951 přestal vycházet časopis Esperantista, protože nedostal příděl papíru, a v roce 1952 na nátlak státu esperantisté "dobrovolně" rozpustili svou organizaci. Hlavně Moskvě vadilo, že si esperantisté dopisují se Západem, a hlavně, mezinárodním jazykem pracujících musí být přece ruština.

Kluby včetně brněnského mohly existovat jen při různých místních kulturních organizacích. Tehdy začal klub vydávat cyklostylovaný věstník čtyřikát až šestkrát do roka, kde stručně, ale výstižně zachytil, co významného se událo v esperantském hnutí ve světě i u nás.

V roce 1959, kdy UNESCO zařadilo Zamenhofa mezi významné světové osobnosti (100 let od narození), stát dovolil vytvořit alespoň celostátní esperantský koordinační výbor, avšak k obnově esperantské organizace došlo až v roce 1969. A kde jinde než v Brně, kde byl v roce 1901 založen první spolek. V té době už byla federace, každá republika měla pouze národní ministerstvo kultury, pod které spadalo i esperanto, proto jsme mohli mít pouze Český esperantský svaz, zatímco v Bratislavě vznikl Svaz esperantistů na Slovensku.

Svaz i náš klub existují a pracují dodnes.